Dělali jsme strašné vylomeniny. O závodech ve skoku traktoru do dálky jsem už psal. Uklízečka Helena nám za pár panáků teplého Praděda s mlékem ukazovala svá nádherná prsa. Praděd s mlékem byla nutnost, nikoliv bohapusté popíjení alkoholu na pracovišti. Stěna demontáže byla celá zasklená. Bylo to obyčejné okenní sklo. Na začátku dráhy 31, než letadla vjela na dráhu, dělali piloti motorovou zkoušku. Mikuliny u TU 104 dělaly tak strašný kravál, že skla u nás na demontáži praskala. Díky tomu byla na pracovišti v zimních měsících strašná zima. Mikulin AM 3 byl ohromný nevýkonný a žíznivý motor první generace reaktivních motorů. O nějakých tlumičích hluku se nám mohlo jen zdát. Vedoucí motorárny vyčlenil partu kluků, která stále dokola zasklívala popraskaná okna. A představte si, někoho napadlo, že ty tabulky jsou vlastně obří piškvorky, a tak se zasklívalo o „trochu“ víc oken, než jich bylo reálně rozbito hlukem motorů…
Jarda Lóra, obr a skvělý kamarád, si jednou vezl na portálovém jeřábu motor AŠ 82. Dvouhvězdicový čtrnáctiválec vážil jeden a půl tuny. Motor si vezl zavěšený na lanech na své pracoviště. Při tom se s námi nějak zakecal. A když míjel stand, na který měl motor připevnit, uvědomil si, že přejel a prudce zastavil. Ohromný motor se zhoupnul na lanech a podíval se ven na vzduch. Po něm zůstala v oknech obří díra. Motoru se nic nestalo, zhoupnul se zpět, kde jsme se ho snažili v jeho pokusu o útěk za strašného řehotu, zastavit. Pak jsme opravili ocelové rámy oken, a Melda a jeho parta za flašku rumu okna zasklili.
Učedníci se chodili k nám zašívat. Na tak špinavé pracoviště žádný nežádoucí element nechodil. V části demontáže bylo místo, kde se zgenerálkované motory konzervovaly horkým voskem a pak se balily do igelitových pytlů, odkud se vysával vzduch. Motory se ukládaly do beden a posílaly se k zákazníkům. To byly motory M 337 pro L 200 Morava a jiná malá letadla. Kdo na nás žaloval, ten se stal obětí strašné pomsty: taková basička s nářadím zalitá horkým voskem, ta byla opravdu dobře nakonzervovaná. A dloubat ze ztuhlého parafinu nářadí, to byla záležitost na celý den! Ale takový zmetek jako byl F. si to jistě zasloužil. Jeho maminka byla vedoucí kádrovák a tak on byl nedotknutelný. Stále na nás chodil soudruhu Křikavovi žalovat. Po první celkové konzervaci nářadí si basičku začal zamykat. Ho, hó! Nebyl problém pantíky rozebrat, provést kompletní konzervaci a zase vše dát do původního stavu. Ten chlapec nás opravdu neměl rád! O to víc jsem byl překvapen, když téměř padesát let po té na jedné mé autogramiádě se ke mně hlásil a vzpomínal, jaká to byla sranda se mnou dělat!
Na to jsme s Radíkem včera vzpomínali. Radík později emigroval do Španělska. Věnoval se tam řemeslu, dělal mechanika na vrtulnících požárníků. Teď tady byl likvidovat zbytky svých věcí. Objevil neuvěřitelné poklady. Našel nepostavené plastikové modely z NDR. V šedesátých létech tady nic jiného nebylo. A když člověk neměl tuzexové bony, což naštěstí dnešní mladí netuší, co to bylo, tak si mohl kupovat pouze modely z NDR. Modely byly ze strašné hmoty, připomínající bakelit. Ve srovnání s tuzexovými modely od Airfixu či Revella, byly odfláknuté a byly to většinou modely sovětských letadel. Výjimku tvořily DC 8 a Comet 4.
Můj kamarád Honza Lehovec byl velmi kreativní a dokázal přestavět model IL 14 na hornoplošník připomínající Bristol Frightera. Model opatřil britskou kamufláží. Mně se to moc líbilo a Honza mi ho věnoval. Bohužel ve víru času se kamsi propadl. Stejně jako většina modelů z NDR.
Když jsem včera otevíral krabičky s příšernými malůvkami s modelem Cometa 4 a Aero 45, vzpomněl jsem si, jak je to strašně dávno. A jak jsem hrozně starý. Když Radík večer odcházel, bavili jsme se o mých autech. „Člověk si má dělat radost, jsme staří, za chvíli budeme prdět do hlíny, nikomu nic nedlužíme, tak proč si nekoupit nějakou pitomost, kterou nepotřebuješ, ale dělá ti radost. Ten Thunderbird je kabriolet, že jo?“ To byla výzva a tak jsem ho vezl letním večerem Prahou domů kabrioletem a bylo nám oběma po příjemném setkání po létech dobře. Díky!
