Táta zemřel v roce 1972. Nikdy jsem mu nerozuměl a mám dojem, že on mně také ne. Na rozdíl ode mne byl velmi šikovný a dokázal vyrobit a postavit cokoliv. Stavěl mi plechové vláčky o rozchodu 00. Materiálem byly dlouhé plechovky od exportních párků… Tvrdil, že to je nejlepší stavební materiál. S architektem Leníčkem odlévali kolečka. Mašinky a vagonky dělali i pro jiné. Vyráběli i nákladní auta ze dřeva. Tatry 111 a 805 vznikaly u nás ve sklepě. Prodávali to asi úspěšně, protože pro mne nezbylo nic.
Dvě mašinky a jeden dřevěný vagon mám schované jako velký poklad. K tomu mi postavil i nádraží Honzíkov. Součástí byla i dřevěná latrína ze sirek. Jinak prodal většinu věcí, které vyrobil. Škoda! Nikdy si se mnou nehrál. Ani si se mnou nepovídal. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v pubertě zjistil, že v jejich výtvarném studiu platil za vtipného společníka.
Hrávali jsme si se ségrou v zimě v domečku na zahradě. Tuto zmenšenou podobu srubu postavil můj úžasný dědeček pro mou maminku. Byl tam zmenšený nábytek, petrolejová kamínka a kuchyňka. Tam ségra dělala z kostky hrachovou, nebo gulášovou polévku, bramborové placky a jiné dobroty. Suroviny jsme naložili na sáňky a táhli jsme je na Klondajk, jak jsme domečku říkali. Táta tam několikrát za námi přišel a dokonce vzal i kytaru zpíval trampské písničky. Někdy se přehodil do němčiny, a to jsme věděli, že je konec. Ségra ho doprovodila domů a nám bylo smutno a lámali jsme si hlavu, proč to udělal. Proč? Protože byl Němec, ale to jsme tehdy nevěděli.
Domeček můj švagr zboural, netuším proč. Stejně tak rozštípal i naše auto Z4, které jsem nabídl před tím Technickému muzeu Brno. Když si pro něj přijeli, mohl jsem jim dát jen světlomety a masku chladiče…
S tátou a s mámou jsme jezdili po vlastech českých. Díky tátově zálibě v české historii rád sleduji pořad „Kde domov můj“. Musím se pochlubit, že jsem v tom docela dobrý. Ale jak jsem napsal, nikdy si se mnou nehrál, nikdy si se mnou nepovídal. Takže jsme přijeli na nějaký hrad, táta tam stál a maminka nám vyprávěla historii toho místa. Pak jsme někde u rybníka postavili stany a máma uvařila na Primusu večeři a my jsme se šli bát. Teda ségra. Já jsem většinou padl a spal jsem až do chvíle: „Brácha spíš?“
„Co je?“
„Já jenom jestli spíš?“
„Nech mě spát, ty se bojíš, že jo?“
„Nebojím se, jenom jsem chtěla vědět, jestli spíš.“ To se opakovalo s neúprosnou pravidelností až do svítání. Jak jsem se těšil domů do své postele, kde mě ségra neotravovala!
Nakonec jsme zakotvili na Landštejně. O tom jsem už psal. Tam to miluji dodnes! Chatičky tam už dnes nejsou, rybník, který napájel mlýny je zatopený, vznikla tam nádrž na pitnou vodu pro Jindřichův Hradec a nesmí se tam koupat.
Tátovou životní souputnicí byla herečka Růžena Šlemrová. Hrála ve filmech většinou paní továrníkovou, huhňala, byla mrňavá a nosila obří drdol. Táta měl dva metry, to byla dvojka! Uměla několik jazyků a překládala jim různé prospekty. Nikdy nepochopím, že to maminka tolerovala. Jednou, když byla u nás Jiřinka na návštěvě na kafíčku, jsem ji nechtěně ohodil mlékem, které jsem nepřinesl v mléčence, ale v kastrolu, kde se svařovalo. Naběračka se mi zachytila za lacl u kalhot a „paní továrníková“ byla od mléka od hlavy až k patě. Táta vylít a vrazil mi facku. Nikdy mě nebil, toto bylo poprvé a naposledy. Odešel jsem a zlomyslně jsem se culil. Maminka za mnou vyběhla do kuchyně, dala mi pusu a čokoládového Pribiňáčka, což byla u nás největší deviza.
Rok před tátovou smrtí jsem byl s ním poprvé na dovolené. Táta byl už hodně nemocný, nemohl dýchat, ráno v pět, když začalo svítat, vylezl ze stanu a zapálil si první z osmdesátky cigaret a začal koncert na průdušky. Samozřejmě, že mě to vzbudilo a byl jsem vzteklý, že se ani na dovolené nemohu vyspat. Vstával jsem brzo na letiště a tak aspoň na dovolené jsem se chtěl vyspat. Rozbili jsme tábor v Horní Vltavici. Byl tam primitivní kemp: pitná voda a kadibudky. Na druhou stranu, co víc člověk potřebuje. Tehdy mě tam táta šokoval. Na rozmoklé louce zapadl družstevní krasojezdec s Tatrou 111. Jak se snažil vyjet, bořil se čím dál tím hlouběji. Táta ho pozoroval, odhodil nezbytnou cigaretu a řekl tomu ňoumovi s rádiovkou na hlavě, ať ho k tomu pustí. Všichni táborníci koukali a já také, co se bude dít. Ňouma mi řekl: „Hele ty vole, von s tim umí? Co je zač?“ - „Výtvarník!“ řekl jsem po pravdě. Táta se štrachal v kabině, tahal za páky, cosi přepínal. Pak zařadil rychlost a Tatra pomalu na zpátečku vyjížděla ze svého zákopu. Rádiovka jen čuměl, ale já taky. Ostatní táborníci tleskali a rádiovka s ostudou odjel. „Tati, jsi dobrej, fakt! Kde ses to naučil?“
„Vždyť je to blb! Dělal jsem prospekt na sto jedenáctku a pamatuji si k čemu tam ty páky jsou.“ A to bylo vše. Pak už o tom nemluvil.
Když jsme se vrátili, táta si se mnou sedl do temné komory a začal mě učit. Cosi se mezi námi změnilo. Bohužel, rok na to zemřel. Dodnes vzpomínám na naše sblížení a v duchu si nadávám, jak jsem byl na něj protivný, když jsem chtěl spát a on bojoval o život. Promiň tati!