Kluci stárli a stali se z nich dospěláci. Nežárka byla naším královstvím. Krásná Petra ze sousedství dělala oči na Matesa. Mates, vlastním jménem Honza, ji ignoroval. Chodila k nám mýt nádobí a vůbec se snažila nás polidštit. Což byla hloupost! Já jsem vařil (a stále vařím). Nepodařilo se jí prosadit ani základní pořádek. Vládla obecná pohoda. Jednou stála Petra v bikinách v Nežárce a lákala nás do chladných vln a Mates prohlásil: „Petro víš, že máš nohy jako chlap?“ Přitom měla nohy krásné! I to přežila a stále s námi kamarádila. To byla odměna za její marnou snahu.
Jediné, co ukončilo naše společné soužití, bylo její manželství s poněkud prostoduchým, ale o to víc sebevědomým člověkem. Ten se nemohl smířit s tím, že při naší oblíbené hře na schovku jsme ho objevili i když měl, jak tvrdil, výcvik speciálních jednotek. Namazal si hubu barvičkami a oblékl se do policajtských montérek. Nic platno: „Deset, dvacet, třicet - Zbyněk na stromě!“ Říkáte infantilní hra? Užili jsme si při tom spoustu legrace. Hlavně jsme se náramně bavili tím, že „člen speciálních jednotek“ byl blb a prohrával…
O chatičku jsem přišel a tak jsme začali jezdit na chalupu mé kamarádky Zuzany na Kost. Mezi tím se narodil Matesovi syn a kupodivu dostal jméno Honzík. Takže jsme už byli čtyři Honzové.
Matesovo žena Vladěna nám ho na týden půjčovala s tím, že raději ani nechce vědět, co se na chalupě děje. Chalupa měla jednu obrovskou výhodu: byla zanedbaná a zahrada byla typu Boubín, takže si tam děti mohly dělat, co chtěly, nic nemohli zničit, pošlapat, nebo zlomit.
Kvatro Honzas narušila Amálka. I když se můj syn Honza snažil dát holčičce jméno Honza, neprošlo to. A tak s námi začala jezdit první a poslední ženská. Je pravda, že když ještě byla úplně malá holčička, vrátil jsem ji po týdnu mamince a v tašce měla jen jedny použité spoďáry. I když je Petra tolerance sama, toto bylo silné kafe. „Celý týden běhala nahatá a na spaní měla pyžámko, tak na co by měla ostatní prádlo?“
Když Amálka vyrostla v princeznu, musela udělat příjímací zkoušky na kluka: naučila se mluvit sprostě (jen ten týden, jinak mluví slušně) a plivat.
Matesovi se narodil druhý syn a ten se fakt už nemohl jmenovat Honza, tak se jmenuje Štěpán. Když dorostl do věku, kdy nám mohl být vydán na pospas, začal také jezdit s námi.
Naši pánskou společnost završil Honzík, řečený Koblih. Je nejmenší, jsou mu teprve čtyři roky, ale neztratí se. Takže je nás pět Honzů, Amálka a Štěpán.
Jako vedoucí výpravy vařím a starám se o zásoby. Letos jsem zahájil náš výlet opravdu famózně: Přijel jsem k chatě, vystoupil jsem z auta. Před tím jsem vypnul motor a vyndal klíčky ze zapalování, ale nechal jsem je v autě. Obcházel jsem vůz a chtěl jsem otevřít zadní dveře, abych mohl vyndat proviant. Najednou se ozvalo „cvak“ a auto bylo celé zamčené! Na nic jsem nesahal, ničeho jsem se nedotkl. Proč se auto samo od sebe zamklo, netuším. Mates a Honza nakonec auto vyháčkovali. „No, jako úvod to bylo dobré a co tam máš dál?“ Jsou to drzí chlapci a dělají si srandu ze starého člověka!
Vždy si sebou vozíme různé rádiem řízené modely. Letadla, tanky, lodě. Letos se Mates překonal, přivezl dvě válečné lodě. Ta menší, torpédový člun má metr a půl a torpédoborec má dva metry. Včera to „potunili“; rozuměj: uvedli do provozu. Snesli jsme to večer k vodě a lodě slavnostně vypluly, nádhera. Akorát si nejspíš bude muset Mates koupit větší auto jestli bude stavět stále větší a větší modely.
Děti řvou a lítají a jsou evidentně šťastné. Spát chodí po průletu ISS a jediné pravidlo, které musí dodržovat je, že si musí vyčistit zuby. Televize tady naštěstí není, zato je tu obloha plná hvězd. K tomu se náramně hodí víno a vyprávění. Tak si ohromně užíváme a mám dojem, že tak nějak vypadá štěstí!
