Jo, jo život je samá změna! Byl jsem týden s vnoučaty a byla vedra takového druhu, že i čerti raději utekli do pekla, než se smažit v Praze. Chtěl jsem dopřát dětem nějaké vzdělávací akce, ale bazén vždy zvítězil. Po ránu snídaně na zahradě, pak odchod na hřiště. Když začali topit, návrat, oběd a siesta. Odpoledne ve vodě. Mám dojem, že jsme si to náramně užili. Večer bojovka s baterkami na zahradě. S přibývající tmou se zmenšoval akční rádius dětí od domu. V naší staré zahradě je spousta tajemných koutů, které je zapotřebí prozkoumat! A krásně se tam bojí! Na rozdíl od „nových Čechů“ jsme nechali na zahradě staré stromy a nevysadili jsme tůje, které připomínají spíš urnový háj než zahradu. Ségra tomu rozumí, a tak díky ní je zahrada krásná se stromy, které vysadil už náš dědeček ve dvacátých létech minulého století.

Večer jsem dětem četl z Pohádek o mašinkách,  jejich nejoblíbenější knížky. Škoda, že Pavel Neuman nenapsal takových knížek víc. Má vnoučata znají parní mašinky jen z muzea, ale jejich příběhy milují. Díky ilustracím Kamila Lhotáka se čtení protahuje, protože krom čtení si prohlížejí i krásné ilustrace. Honzík (4) se bojí černokněžníka Zababy, i když na konci knížky se z něj stane dobrotivý prodavač modelů vláčků.

Připomíná mi to vyřezávanou hlavu čarodejnice, kterou přivezla má bývalá žena z Ruska. Byla na chatě, a když byl Honzík (37) malý, strašně se jí bál. Byla pod skříní a původně ještě zabalená v novinách. Zjistil jsem, že když šel čurat, sklonil se k čarodějnici, nadzvedl noviny, otřásl se hnusem nebo strachem a utekl. Nevím, kde jí je konec, ale jsem si jistý, že se jí už nebojí. Skoro ve čtyřiceti?

Včera jsem odevzdal děti mamince. Špinavé a šťastné. Přibylo jim pár modřin a odřenin. Nejsou z cukru a tak to nesou statečně. Nejsem dědeček, který běží když potomek upadne a hned ho zvedá. Když teče krev, vydesinfikuji ránu a dám náplast. Stejně jí tam budou mít do nejbližšího skoku do bazénu.

Čurbes, neboli zabydlení mi připomínalo dovolenou s mým synem a synovci na chatě. Musel jsem si prosadit průchozí koridor, abych se nepřerazil. Když Amálka svérázně sbalila věci před cestou domů, provedl jsem závěrečnou kontrolu. Naložil jsem děti do auta a odvezl je domů. Po návratu jsem zjistil, že tady zůstaly jejich bundy. Člověk všechno neuhlídá.

Je tady najednou ticho a smutno. Strašně rychle to uteklo. Ale v Chrašticích je pouť a to je hned po korunovaci britské panovnice nejdůležitější světová událost. Babička jim určitě koupí spoustu dreků, protože na poutích komedianti nic jiného nemají. Když jsem musel jezdit na tuto pout (správně, v místním nářečí- bez háčku), jezdil jsem tam s krajní nechutí. Místní se vysvátkovali. Když jsem se vrátil z návsi, tchýně se ptala tehdy malého Honzíka: „Jakou ti koupil táta pout?“
„Žádnou, říkal, že je to škoda peněz!“ A tchán vzal Honzíka za ruku a výchovně mu koupil dreky nejméně za tisíc korun, což byly na začátku devadesátých let velké peníze. Dostal jsem vynadáno: „Co tomu řeknou lidi, když jsi nekoupil synovi žádnou pout“. Dnes se této obci na Příbramsku vyhýbám obloukem.

Včera moje kamarádka uspořádala „rajský večer“. Spíš odpoledne. Na jejich zahradě uspořádala hostinu, kde ve všech pokrmech byla rajská jablíčka. Miluji je a Jana z nich udělala spoustu náramných dobrot. Vzpomínal jsem na Amálku a Honzíka, jak jsou v úmorném vedru na návsi. My jsme seděli ve stínu a konzumovali jsme všeliké rajské speciality. Kamarád Matouš se rajských nedotkne, hlupák! Ale proti gustu, žádný dišputát. Při tom jsme pozorovali, jak se kolem Černošic tvoří bouřky.
„Jen hlupák prchá zbaběle z mejdanu, když se blíží bouřka!“ pravil Petr, znalec bulharských vín. A tak jsme seděli a pozorovali, jaké strašné mraky jsou nad Cukrákem.
„To sem nepřijde, to je od Cukráku!“ A přišlo! Ale stačili jsme se sbalit a odjet domů. Nestahoval jsem střechu, ale první půllitrové kapky mi dopadly na hlavu až na Smíchově, když jsem byl u domu. Pak se začali čerti ženit.

Venku leje a já jsem osiřel. Poslouchám Beth Hart a kolem šumí déšť.