Tak nám zemřela Hanička písnička! Proplakal jsem den a noc… Vyškrtáme-li články, kde na tuto umělkyni vzpomínají, nezbyde nám z denních zpráv mnoho. Opět se opakují funerální orgie, jako když zemřel Mistr. Už se těším, jak na její pohřeb půjdou národní plačky: Bohdalová, Genzer a Suchánek. Božská, která nemohla Haničce písničce přijít na jméno se už nechala slyšet, že byly nejlepší kamarádky… Národní pěvec, mrvitel dětských (fotbalistických a hokejistických) duší Michal David naboural se svým autem do tramvaje, když slyšel, že naše „přední“ šansoniérka podlehla dlouhé nemoci. Chudákovi se slzami zalily oči takovým způsobem, že přehlédl tramvaj! Větší pitomost jsem dlouho neslyšel! Kdo opravdu spojil svou uměleckou kariéru s touto zpěvačkou byli Hložek a Kotvald, lidem přezdívaní Zagor a Magor. A Petr Rezek, další pěvec povolený bolševikem, který pěl s Haničkou. Netuším, kdo řekl Kotvaldovi, že umí tančit. On tomu dodnes věří!

U mě je to jednoduché: Zagorovou jsem neměl rád. Poslouchám jiný druh hudby. Mám rád blues a soul. Když jsem slyšel, jak Zagorová šišlavou angličtinou zpívá „Chain of fools“, tahalo mě to za uši. Pak to nazpívala malá zpěvačka s velkým hlasem Špinarová a to bylo jiné kafe!

V době normalizace bolševik povolil pár zpěváků a ti byli v televizi a v rádiu stále dokola. Kromě Houpačky Jiřího Černého (brzy zakázané) a Zákruty, jsem měl trvale naladěno Radio Luxemburg a tam, jako většina mých kamarádů, poslouchal hudbu našeho srdce. Vypěstoval jsem v sobě nechuť k Mistrovi, božské Heluš, Zagorové, Černochovi, Urbánkové, Davidovi, Liškovi a dalším „umělcům“. Jediný povolený beat byl Olympic (Slzy tvý mámy), country byli Plavci. Vypěstoval jsem si na tyto umělce slušnou alergii a dodnes mi naskakují pupínky, když je slyším. Netuším, proč je Radio Blaník a další obskurní stanice neustále recyklují.

Někdy v roce 1992 mě přemluvila kamarádka, abych s ní šel na koncert Haničky. Při pohledu na její plný dekolt a příslib, že potom půjdeme na víno, jsem souhlasil. Byli jsme ve vesnickém kultůráku a tam spolu s námi bylo asi padesát lidí. Přišla Hanička s kapelou a odšišlala své písničky. Bylo mi jí líto! Vystupovat před prázdným sálem musí být dost hrozný pocit. Když jsem ji slyšel ve Všechnopárty o deset let později, vyprávěla o nacpaných sálech k prasknutí. Krátká paměť!

Je to stejné, jako když Matuška tady za komunistů vyprodával Lucernu. Pak emigroval a všechno bylo jinak. V Americe jsem na něm byl. Bylo to v sokolovně, jeho žena přinesla magnetofon a reprobednu a on zpíval na playback pro pár dojatých emigrantů. Bylo mi ho líto. Lítost mě přešla, když po devadesátém roce byli v televizi a tam Olga Matušková lhala o tom, jak v rámci světového turné si udělali okénko a museli zavítat i do Prahy. Světové turné! Leda tak ve snu!

Jen málo zpěváků přežilo začátek devadesátých let. Marta Kubišová, nebo Hana Hegerová ty neměly problém s diváky. Bohužel, poslední deska Marty Kubišové je velmi slabá. Koupil jsem si ji, poslechl, a odložil. Ale přesto považuji Kubišovou za velkou zpěvačku.

Z jiného soudku: „Bude Země živitelka!“ „Já jsem kurva a také to jde!“ Vtip z osmdesátých let, kdy lidé z celé republiky jezdili na tuto výstavu do Budějovic. Hlavně kvůli tomu, že tam byly k dostání věci, které jinde po celý rok člověk marně sháněl. Teď je jiná doba a lidé jezdí do Budějovic, protože je to zajímá. Dokonce vrchní velitel armády se nechal oživit v nemocnici (jinak je přeci zcela zdráv). Když do něj cosi napumpovali, autobus bodyguardů se zásobou plen a jiných hygienických potřeb vyrazil do Budějovic. To, že bylo výročí srpnového přepadení naší země Rusáky, prezident ani nezaregistroval. Ale na Zemi živitelce plácal pitomosti, obklopen již zmíněnými bodyguardy, kteří ho vozili na vozíku. Pak ho zase uklidili do Lán. Za půl miliardy měsíčně to je slušný výkon. No, do příštích voleb to nějak překlepeme!