Vrátil jsem se z mého téměř pravidelného týdne v Řecku. Je to většinou po pravdě deset či jedenáct dní a hrozně se na to těším. Vše začalo v roce 2006, který byl pro mne kritický. V dubnu si vzal život můj kamarád a kolega, se kterým jsme vybudovali stanici British Airways v Praze. Bývalí komunisté od ČSA se nám snažili házet klacky pod nohy a bylo jedno, jestli si teď říkají ódeesáci, nebo jinak. Věrní synové strany zahodili rudé knížky a téměř okamžitě přešli do jiných stran anebo tvrdili, že nikdy v KSČ nebyli. Hlavně šli tam, kde to vypadalo na prebendy. Když zůstali u aerolinky, výhodné posty si stále rozdávali jen mezi sebou. Když zjistili, že jsme úplně jinak placeni, než oni, začuli vítr a chtěli se k nám vnutit. Měli jsme v Praze skvělého šéfa Billa Morleye. Tomu jsem řekl, jaký který adept, hlásící se k nám, byl hajzl a on mi dal volnou ruku, protože jsme potřebovali čtyři lidi. I vybral jsem a myslím, že dobře.

Láďa začal trpět depresemi a snažil se je přebít pitím a tak klesal hlouběji a hlouběji. Až v dubnu roku 2006 ho našel kamarád oběšeného doma. Hrůza! Na začátku června zemřela moje maminka. Bylo toho na mě trochu moc. Zuzana byla na jakési dálkové lince a vyprávěla kolegovi, co se mi stalo.

„Leťte na Aeginu do Řecka. Kamarád tam má hotel, zavolejte mu a uvidíš, že Honza přijde na jiné myšlenky. Ráno v sedm sedneš v Praze do letadla a v pět jsi na pláži!“
Na Aeginu? Tam jsem byl s rodinou, když byl Honzík malý. Popravdě se mi tam moc nechtělo. Byl jsem na tom opravdu moc špatně a potřeboval jsem klid a rozptýlení, tak jsem souhlasil. Od té doby jezdíme každý rok v září do hotelu Sandy Beach do pokoje číslo 36.

Poslední léta jsem tam byl i s Honzou a jeho rodinou. Pro děti je to ráj. V září tam je liduprázdno. Teplá voda, vzduch kolem třiceti. Je to nádherný ostrov s úžasnými lidmi.

Je to fajn, když na druhé straně Evropy vás vítají jako ztraceného syna. Například jsme jeli na okruh po ostrově. Mezi kopci je rybářská vesnice Portes. Tam je taverna, o které se Honza dočetl, že patří mezi nejlepší na ostrově. Jezdili jsme tam na kafe, ale večeři jsme si tam dali až vloni. Vzali jsme auto, které na rozdíl od synkova teréňáku aspoň svítilo a brzdilo. To jsou nutné atributy pro jízdu ve strmých serpentýnách v noci. Taverna zela prázdnotou. Nejlepší hospoda? Zase nějaké kecy! Dali jsme si s Honzou mísu s kilem jehněčích kotletek. Děti a Petra si objednali kuře. Vše bylo skvělé. Hospoda se začala plnit, a když jsme v devět večer odcházeli, nebylo si kam sednout. Nacpaní a spokojení jsme jeli noční horskou silničkou, hvězdy nad hlavou a dole probleskovalo moře. Děti spaly. Před naším hotelem na nás už čekala Zuzana s metaxou. Měla strach, abychom nepotkali v horách nějakého šílence bez světel na stroji, o kterém by se dalo s notnou dávkou fantazie říci, že to byla kdysi motorka.

Letos jsme si tam zajeli opět jen na kafe. Pan majitel nás vítal: „Letos bez dětí? To je škoda! Máme napečeno! Jak se mají a proč nepřijely s vámi? Zase jste v hotelu Sandy Beach? Jak se má starý Chronis?“ Žasl jsem, jakou ten člověk měl paměť! Ale může to být jen náhoda, nebo si nás s někým plete. Nepletl se: „Vloni jste seděli s dětmi támhle u toho dlouhého stolu, že jo? Přijedete zase na jehněčí? Rád vás tady uvidím.“

Krom hlavního města, které je přeci jen anonymní, je to všude jako když člověk jede domů.

Letos bylo celkem vedro. Až dva dny před odjezdem přišly mraky, zvedly se vlny a začal foukat vítr. Fotil jsem, jak moře měnilo barvy. Nádhera! Stojím u moře v plavkách s foťákem a najednou se za mnou ozve: „To můžeš fotit i tady od stolu a já ti k tomu uvařím řecké kafe!“ Za mnou stál Vasilis, kavárník, starý kamarád. Byla na něm vidět únava po sezóně, ale stále v dobré náladě. Sedl jsem si ke stolku, kde už seděla Zuzana. Pohled na moře před bouří, je krásnější, než všechny televize na světě! Stihli jsme to domů, než začalo lejt. Pan hoteliér Miras nám nalil Metaxu na první déšť. Vzpomněl jsem si na bouřlivé oslavy prvního deště před léty. Ale to byly doby, kdy do Řecka jezdilo minimum turistů.

Ojížděli jsme smutní, jak to rychle uběhlo, ale šťastní, že máme někde druhý domov. I když je to jen malý pokoj číslo 36.