Zuzana včera dostala nápad: „Je krásný podzimní den, takových už moc nebude. Co kdybychom vzali kabriolet, než ho uložíš, a jeli na výlet.“ Nebyl to špatný návrh a tak jsem souhlasil. Než jsme se vypravili, začaly se dělat mráčky, ale stále byl krásný den. Vytáhl jsem auto, ometl listí, stáhl střechu a vyrazili jsme. Výlet musí mít nějaký cíl. My si určili jako cíl cukrárnu v Tuchlovicích. Když jsem parkoval před cukrárnou, z mráčků se staly mraky a ty nevěstily nic dobrého. Chtěl jsem původně nechat střechu staženou, jsem frajer, ne? Ale barva mraků a elementární znalost meteorologie mi řekly, že bude asi lepší střechu natáhnout. A udělal jsem dobře. Při kávě a pařížském dortu se otevřelo nebe.

„Udělal jste dobře, že jste u toho krásného auta zatáhl střechu. Teď se tam čerti žení!“

Liják vydržel kupodivu dlouho. Takže jsem si musel ještě dát vafli s borůvkami. Když jsem nastartoval osmiválec, déšť ustal, ale stále ještě poprchávalo. Jel jsem přes Hostouň, abych se pozdravil s Honzou a jeho rodinou. Honza koupil Amálce luk a šípy a Honzíkovi samostříl. Pěkně hloupé dárky do bytu, že? Ale tyto zbraně byly velmi pěkně provedeny ze dřeva, žádný čínský plastový šunt a šípy měly měkké hroty. Doma byl velký střelecký turnaj. Amálka nechtěla uznat, že její „mladší a hloupý“ bratr ji porazil a začala se vztekat. Připomínalo mi to dětství a mou starší sestru Herodesku. Ta, když jsem jí v čemkoli porazil, třeba v „člověče nezlob se“, a nebyli u toho naši, tak mě nešetřila. Děda, když slyšel můj řev, jen ze salónu vykřikl: „Márinko!“ A ségra se stáhla s tichou poznámkou: „A stejně jsi prohrál, bratříčku!“ Oslovení bratříčku znamenalo nejvyšší opovržení. Jinak jsem byl „brácha“.

Inu, historie se opakuje. Vyrazili jsme podzimním večerem domů, směr Smíchov. Kousek před kruhákem u Jenče dopadly první kapky na naše obličeje. Zajel jsem na odpočívadlo, abych zavřel střechu. Už jednou mě někdo natočil a dal do Primy, jak ve strašném lijáku jedu kabrioletem se staženou střechou. Protože jsem se nemohl dostat do odstavného pruhu, abych zastavil a zatáhl střechu, jel jsem vedle autobusu a tam mě nějaký škodolibý cestující natočil. Střecha se dá totiž zavřít, či otevřít jen když auto stojí a je vyndaná rychlost.

„Dědo, já jsem tě viděla v televizi!“
„Jak to Amálko?“ Amálka mi to vylíčila.
„Tak vidíš, když jsem náhodou v televizi, tak za pitomce. Já mám tedy osud!“

Mám rád podzimní dny, kdy se příroda barví do neuvěřitelných odstínů. Máme na zahradě červený buk. Je to starý mohutný strom, děda ho vysadil v roce 1926. Na jaře má zelené listy, ty se postupně mění na krvavě červené a nakonec jsou oranžové a opadají. Nádhera! Když se vrtám v mých autech, kochám se, jak slunce prosvítá skrz tento nádherný strom.

Předevčírem jsem seděl odpoledne na zahradě, sluníčko příjemně hřálo. Vzpomínal jsem, jak jsme měli před domem dva jalovce. Co jalovce, jeden byl Spitfire a druhý byl Hurricane. Šubáno létal Hurricane. Jalovce, nevím jestli díky našemu řádění nepřežily do dnešních dnů. Dnes mám na místě jednoho venkovní krb, který jsem dostal od Honzy k šedesátinám. Velmi frekventovaný dar. Možná, že si řeknete: to je jen na léto. Omyl! S Petrem (znalcem bulharských vín) pravidelně grilujeme o Vánocích. Vloni se účastnil i Honza s dětmi a doufám, že se tato účast stane tradicí. Už nám jednou při grilování i sněžilo, ale to nám nevadí, jsme chlapi, ne? Petrova Jana říká že blbci, Zuzana že magoři. Jana se toho neúčastní, Zuzana vaří grog a dělá saláty.

Také si vzpomínám na mohutné bitvy s padanými jablky a hruškami. Napřed jsme byli rodiči vyštváni na sběr padanek, ale vždy se to nějak zvrtlo. Účast byla velká, Jarda Vlček postupoval od jihu, Todor od východu a já se ségrou ze západu, tam byly hrušky a to byla velmi dobrá munice. Po bitvě nás maminky svlékly z tepláků, které hned putovaly do pračky, my putovali do vany, protože jsme malinko zapáchali shnilým ovocem. Krásná doba! Bojovali jsme shnilým ovocem a dnes trpaslík Putin vyhrožuje atomovkami. Už aby to s ním fláklo, než provede nějaký malér!