Na začátku sedmdesátých let jsem dělal s oběma pány rozhovor. Pana Fajtla jsem si pamatoval, když chodil po Ruzyni v uniformě RAF a bavil se tím, jak to komunisty štvalo. Na začátku normalizace mu to komunisti spočítali. On, kterému salutovali posádky západních společností, byl odejit. Pan Fajtl byl veselý pán a dobře se s ním povídalo. Ochotně mi pózoval pro fotografování.
Pan Husmann, tak se ve skutečnosti jmenoval Filip Jánský, byl pravým opakem . Jenom ho dostihnout byl problém. Nakonec tomu chtěla náhoda. Maminka mé první lásky s ním pracovala v Hydrometeorologickém ústavu v knihovně. On tam dělal překlady pro technické informace. Já jsem si tam chodil prohlížet letecké časopisy Interavie. Byl se podívat na toho exota, který si tam listoval ve švýcarském leteckém časopisu. „Honzo, víš kdo to je?“
„Netuším, proč?“
„To je Richard Husmann, který napsal Nebeské jezdce, tedy pod jménem Filip Jánský.“
Hned druhý den jsem si vzal blok a běžel jsem do Vrchlického ulice do knihovny. „Prosím vás, co byste o mě psal? Nejsem hrdina, bolševici po mě jdou. Za války jsem jen chlastal a šoustal, to není žádné hrdinství. A byl jsem samej průser. Proto jsem byl neustále degradován. O mně nepište, není co. Jo, knížku vám podepíšu, když to musí bejt.“
Po setkání s panem Fajtlem to byla studená sprcha. Začal jsem o Wellingtonu, vyhrabal jsem všechno, co jsem měl v paměti. Vyprávěl jsem já jemu, jak se u nás scházeli piloti RAF po šedesátém roce, když je konečně komunisti pustili z lágrů. Zaujal jsem ho, když jsem mu vyprávěl, že na zahradě jsme měli na stromě kokpit welouše a létali jsme nad Emden, Hamburk, Berlín, uhýbali jsme flaku. Večer jsem pak seděl v knížkách od Louckého, který k nám chodil, od Fajtla a jiných, které vycházely na konci čtyřicátých let.
„Ty musíš být také magor!“ Ledy byly prolomeny! Začal vyprávět a nebyl k zastavení. Úžasný zážitek! O diktafonu se mi mohlo akorát zdát. Nestačil jsem si zapisovat. „Ty si to píšeš? Proč?“ „Pane Husmanne, já jsem měl vaše příběhy místo pohádek večer před spaním. Dědeček mi to vyprávěl. Já letadla miluji a vlastně nic jiného neznám. Proto si vás velice vážím. Napsal jste nejlepší knížku o letecké válce!“
Jeho příběhy se diametrálně liší od toho, co je ve jmenovaném filmu. Film je pojednán jako vyprávění obou protagonistů. Text je vytržen z jejich knížek a čtou ho dva neumětelové, kterým není místy rozumět, naštěstí tam jsou anglické titulky. Tvůrci nějak pominuli fakt, že Filip Jánský neexistoval. Na to, že létal u Coastal Command s Liberátorem než šel do Ruska, zapomněli. Netušili, že měl nehodu se Šturmovikem, při které se popálil a díky tomu se dostal do Prahy do nemocnice dřív než ostatní piloti.
Záběrů letadel je tam minimum. Existuje barevný film o panu Fajtlovi i černobílý. Ani políčko z těchto filmů tam není. Vůbec záběrů letadel je tam jako šafránu. Zato jsou tam nesmyslně dlouhé záběry, jak v Praze rozebírají barikády. Netuším, co s tím oba pánové měli společného.
Film je prostě promarněná šance vzdát hold hrdinům. Podle titulků na konci filmu na tom dělala půlka Prahy. Jestli máte rádi oba pány a víte něco o jejich životě, nechoďte na to! A za ušetřený peníz si dejte panáka na jejich památku! Zaslouží si to!