„Nevykašleme se na to, když tak prší? Nezůstaneme doma?“
„Máme už nocleh zaplacený a kamarádi na nás čekají, nemůžeme pořád smrdět doma!“
I vyrazili jsme. Pravda, nevzali jsme si kabriolet, neb počasí nebylo takového druhu. Liják se změnil na vytrvalé mžení. Jezdíme po Strakonické silnici, vlastně dálnici a v Letech odbočíme na Žďákovský most přes Orlík a jedeme na Tábor. Je to nádherná silnice s minimálním provozem. Vždy, když míjíme odbočku na památník Lety, oblíbený předvolební evergreen, říkám si, kolik cikánů asi navštíví tento tábor, který tedy stál trochu jinde, než inkriminovaný prasečák. Přesto, stát vykoupil od soukromníka prasečák a možná, že i vybuduje památník tábora, kam Češi, nikoliv Němci, zavírali nepřizpůsobivé občany…
I když mžilo, nádherné podzimní barvy listí tvořily poetický doprovod naší cesty. Pravidelně se stavíme při cestě na jih v cukrárně v Dražicích. Jenže, jak už to v naší zemi bývá, na silnici byla díra a objížďka se Dražicím vyhýbá. Ale my jsme si cestu našli. Jenže jindy živá pekárna a cukrárna zela prázdnotou díky objížďce. Slečna už měla všechno uklizené: „Nezlobte se, ale ve dvanáct končíme a já už mám všechno uklizené.“
„Ani kafe nám neuděláte? My jsme se tak těšili! Vždy se u vás zastavujeme na svačinu s kafem. To je zklamání!“
„Počkáte si deset minut? Já to musím zapnout. To víte, normálně se tady stavují kamioňáci, ale díky objížďce je tady pusto a prázdno.“
Počkali jsme a dostali jsme skvělou kávu a obložené chlebíčky. Poděkovali jsme a vyrazili směr Jindřichův Hradec. Jezdím touto trasou několikrát za rok, ale vždy se mi podaří při průjezdu Hradcem zabloudit, navigace, nenavigace. Pravidelně je objezd Hradce rozkopán a pokaždé jinde: „Tady musíš doprava, jako na Vídeň!“
„Jo, houby, tady se nemůže, tady je díra do země!“
Nakonec jsme na několikátý pokus najeli na silnici do Nové Bystřice. Když jsme míjeli ceduli „Jihočeská úzkokolejka“, vzpomněl jsem si na dementního starostu Jindřichova Hradce, který prohlásil, že to, že úzkokolejka nejezdí, nic neznamená, protože spoj byl nahrazen autobusy. To může říct jen idiot, co netuší, která bije. Jízda vláčkem do Bystřice Českou Kanadou je nádherná. Patrně nikdy vláčkem nejel.
Přijeli jsme do Bystřice a Pavel Janouš, majitel automobilového muzea nás čekal. „V Novém Mexiku jsem sehnal Pierce Arrow z roku 1934 a je ve skvělém stavu. Pojď se podívat, to budeš čumět, jaké poklady se u lidí válí!“ A fakt jsem čuměl! Nádherný luxusní automobil, který ve své době používali prezidenti. Interiér kůže a dřevo. Z vnějšku byl ošuntělý, ale vnitřek vypadal jako nový.
Když jsme po několika hodinách muzeum opustili, už nepršelo ani nemžilo. Začal se dělat nádherný podzimní den. Nová Bystřice je živé město s kavárnami a restauracemi. To se nedá říci o krásných Slavonicích. Tam chcípl pes. Po renesančních náměstích se procházejí davy turistů. Nemají si kam sednout, protože místní podporují turistický ruch nápisy na restauracích: Vaříme jen do 14:00, karty nebereme. Nebo prostě mají zavřeno. Jedině restaurace Besídka je otevřená. Od jara silně podražili. Když nemají nikde konkurenci, co jim v tom brání? Bohužel zdražili i ubytování a to podstatně. Takže jsme spali přes ulici v krásném apartmánu „Pod věží“. Sešli jsme se s kamarádem na večeři a on, moudrý muž, zopakoval to, co je v brožurce o Slavonicích: Původně německé obyvatelstvo bylo po roce 1945 násilně odsunuto do Rakouska. Místo starousedlíků se sem nahrnuli zlatokopové, kteří jen drancovali bohaté renesanční domy. Změnili se pak na členy pohraniční stráže, o jejichž IQ netřeba pochybovat. Bránili socialismus zuby nehty! A plodili děti, kterým se dostalo správné socialistické výchovy. Když se jim v roce 1989 zbortil svět jistot, netušili, co se s nimi bude dít. Divadlo Sklep tam založilo restauraci Besídka, později i hotel. V tom začínalo klíčit intelektuální podhoubí, které se snaží potomci pohraničníků zadupat do země seč jim síly stačí. Intelektuálové a Pražáci, no to by tak hrálo! A tak turistický potenciál nádherného města zůstává nevyužitý a je to škoda, velká škoda!
Domů jsme jeli přes Třeboň. Na křižovatce v Lásenicích jsem poprvé v mém životě platil pokutu za rychlost. Chtěl jsem projet rychle z vedlejší na hlavní a ejhle - bylo hezky a tak policajti vylezli a naměřili mi 70 km/h. Chovali se velmi profesionálně.
„Vy jste ještě nikdy neplatil pokutu? Odkdy máte řidičák?“
„Od roku 1972, ale snažím se jezdit katolicky.“ Zaplatil jsem pokutu, proč bych se s nimi měl hádat? Dělali svou práci a chovali se slušně.
Domů jsme dojeli odpoledne a kávu jsme si dali na zahradě. Byl to krásný podzimní víkend!
