Posledně jsem vzpomínal na mou milovanou Českou Kanadu. Jezdím tam nejenom za kamarády, ale i za krásami krajiny. Cesta z Jindřichova Hradce do Slavonic je jako jízda parkem. Málo frekventovaná kvalitní silnice přímo láká k tomu, aby člověk dal nohu z plynu a kochal se! Bohužel i tady kůrovec odvedl „poctivou práci“. Vzpomínal jsem, jak jsme s naší partou chodili z Landštejna do Starého Města do kina na filmy, jako Strašidla ve Spessartu. Jedenáctikilometrová cesta vedla lesem. Cestou jsme strašili mou sestru Herodesku. Za denního světla byla ochotna si to s kýmkoliv rozdat, ale jak se setmělo, byl konec hrdinství. A tak Pavel, Jožka a Petr běhali lesem s baterkami a vydávali rozličné strašidelné zvuky. Ségra se mě křečovitě držela a občas se hrdinně zeptala: „Brácha, slyšels to? Jožka říkal, že tady jsou vlci, měla jsem si vzít nějaký klacek!“ Pak si našla v lese kyj, který s sebou vytrvale tahala. Bylo mi líto kluků, představa, že by některého břinkla po lebedě, mě docela děsila. Ale oni to věděli a drželi se v uctivé vzdálenosti. Ona se ode mě nevzdalovala dál, než na rozpažení, protože se mě držela za ruku.

V Holubníku při Kofole bylo všechno jinak. Vyprávěla, jak jsem se bál já, a ona mě hrdinně bránila! Jožka přikládal pod oheň: „Márinko, já jsem musel z kina jít rychle domů, vzpomněl jsem si, že máme ovce venku a slyšel jsem vlky, tak jsem musel mazat.“ Pavel se přidal, že viděl na hradě světlo, tak musel utíkat, aby se podíval, co se děje.

Miloval jsem ty noční pochody domů. Jenže tam, kde dříve byl hluboký les, je dnes holina, všechno je vykácené. Ale ta vůně zůstala. A já bych asi těch jedenáct kilometrů už nezvládl.

Jsou krásné podzimní dny. Listy stromů se vybarvily do neuvěřitelných barev. Kávu si dávám na zahradě a sytá vůně tlejícího listí mě libě lechtá v nose. Včera jsme grilovali. Pomalu se stmívalo. Amálka s Honzíkem pobíhali po zahradě a řvali. Řev mají děti v popisu činností. Ztichnou-li, je dobré se jít podívat, co se děje.

Najednou byl Honzík tichý jako pivní pěna a objevil jsem ho pod zahradním stolem. I v šeru jsem si všiml, že má v ruce zakázané auto. To jsou auta z mé sbírky. Angličáky a Corgi jsou sběratelské modely a určitě nejsou k hraní, natož na zahradě. Ale když ony jsou nejhezčí! V zimě, když jsme doma, tak Honzík simuluje odpolední spánek: vytahá všechny modely z police a seřadí si je „podle krásy“, jak říká. Nejezdí si s nimi, jen se na ně kouká. Na hraní má svá autíčka. Po odchodu, když musí milovaná vnoučata domů, tak zase dá zakázaná auta do polic. Podle jiného klíče, než byla před tím: tvrdí, že podle krásy. Při utírání prachu je zase srovnám. Pravda je, že někdy se nějaké, jakoby zázrakem objeví u Honzíka v pokojíčku. Faktem je, že mi ho vždy vrátí. Netuším nakolik dobrovolně. Určitě ho při odchodu nebudu potupně šacovat.

Byli jsme s naší muzejní skupinou v Jizerskohorském technickém muzeu. Muzeum je ve zchátralém objektu bývalé textilky v Bílém Potoce. Jízda podzimní krajinou byla krásná. Muzeum už méně. Prováděl nás majitel objektu. Expozice šicích strojů všech možných a nemožných značek je jistě zajímavá. Nevím kolik desítek strojů paní, která je do muzea darovala, nasbírala. Jistě to do bývalé textilky patří, stejně jako spřádací stroje. Pan majitel nás o všech detailech obšírně informoval, mě začaly bolet nohy, neklamný důkaz toho, že čeho je moc, toho je příliš.

V továrně sídlí firma, která opravuje a generálkuje staré spalovací motory. Tam jsme se nemohli podívat: „Tam máme naše know-how, tak se nezlobte“, řekl majitel a jen pootevřel dveře do expedice, kde bylo cosi přikryté bílou textilií. Už se vidím, jak s Pavlem očíhneme, jak se generálkují motory a budeme v Jeep baru na zahradě dělat generálku motoru pro ruskou ponorku, který tam údajně měli. To jsem si vždycky přál!

Jedno patro bylo věnováno leteckým motorům. To bylo jiné kafe. Průvodce v tom měl trochu guláš a tak jsem Pavla, doyena naší skupiny, prováděl já. Na motorech AŠ 82T, M 337 a dalších jsem pracoval a tak to byl výlet do mládí.

Rozloučili jsme se panem ředitelem a další část výletu byla čistě gastronomická. Matouš objevil v Tanvaldu krásnou cukrárnu s velmi příjemnou obsluhou a skvělým sortimentem. Seděli jsme na zahrádce a podzimní sluníčko nás šimralo v nose.

Byl to dobře prožitý sváteční den!