Jsou krásné podzimní dny. Ale dlužno říci, že i noci. Měsícem ozářená zahrada, kolem ticho, žádné stavební práce neprobíhají, ani ti nejzatvrzelejší zahrádkáři nic neřežou, ani nesekají. Je noc a vůně ohníčků pálících listí sytí vzduch. Ač nekuřák, taková pohoda si vyžaduje zapálit si doutníček a vychutnávat si podzim (i života). Kolem funí ježek a šustí listím. Vzpomněl jsem si, jak v létě vystrašil Amálku a Honzíka, kteří využili, že jsou mimo dosah rodičů, a mohou ponocovat. Seděli s bráškou u stolu na zahradě a dožadovali se Pohádek o mašinkách. Bohužel tuto geniální knížku napsal Pavel Neuman jen jednu a tu znají děti nazpaměť. Tak si musím vymýšlet další kapitoly. K tomu k nám doléhaly zvuky Smíchovského nádraží, které ilustrovaly mé vyprávění. Honzík mi seděl na klíně a Amálka ležela na stole. „Dědo, tady někdo je!“
„No jo, máš pravdu, tady někdo huhlá a funí. Musíte jít spát, už je pozdě.“
Amálka odběhla do domu pro baterku a posvítila do křoví. „Jé, to je ježek dědo, vyprávěj dál, ježek je hodný, toho se nebojíme.“
Honzík už usínal, tak jsem ho odnesl do postele a sedl jsem si k Amálce. „Ne, abys to vykecala, kdy jste si chodili lehnout, to by vás sem máma už nepustila.“
„Neboj, budeme jako pěna a ráno si vlezeme k tobě do postele, až nás bude sluníčko šimrat na nose!“

Teď je tma už v šest hodin, ale není nijak extrémní zima. Sedím sám a poslouchám zvuky zahrady a města. Vzpomínám, co jsem na této zahradě všechno vyváděl. Jak jsme se střídali se ségrou v zahradním domečku, abychom se sexuálně zdokonalovali, tedy ne spolu, samozřejmě, ale k výuce jsme si tam tahali partnery. Už si nepamatuji, jestli jsem já měl sudé dny a ségra liché. Domeček už bohužel nestojí, vzal ho čas a švagr s pilou.
Už je dávno pryč doba her a malin nezralých, jak praví klasik. Ne, že bych se neotočil za pěknou ženskou, ale musím opatrně, to víte záda!

Tady za mnou na louce jsem měl nádherné milostné dobrodružství se svou velkou láskou Míšou, kterou jsem miloval s přestávkami od prvního ročníku průmyslovky až do její předčasné smrti v roce 2013. Byla to krásná holka. Na stáří chodila na má autorská čtení. Když ji manžel kdysi ztloukl, utekla se synem Tomášem v noci k nám. Nějakou dobu u nás bydlela než se vyřešil rozvod. Byla velmi drobné postavy, nedokázal jsem si představit, že ji někdo mlátil. Její tatínek mi slíbil originál od Lhotáka, když si ji vezmu. A mohl jsem si vybrat!

S první láskou Zorou jsme také na zahradě dobrou vůli spolu měli. Byla a je to krásná holka. Pak se dala na uměleckou dráhu a zmizela mi z očí. Občas si píšeme. Ta mě tak milovala, že se její rodina kvůli ní rozhodla zůstat tady i když její tatínek měl zajištěné místo v Austrálii na univerzitě. Dnes se divím, že mne nezabil! Zahodit kvůli puberťákovi kariéru vysokoškolského profesora na prestižní univerzitě! Zora byla neuvěřitelná: ráno vstávala, aby mi udělala svačinu. Pak si sedla na první autobus u Anděla a já jsem přistoupil ve 4:20 Nad Klamovkou, ona mi dala svačinu a polibek, vystoupila a jela se domů dospat. To pro mě žádná jiná ženská nikdy neudělala! Dnes to bude jistě popírat, ale bylo to tak. Mezi umělci se stala bojovnicí za ženská práva a jakýkoliv poklesek v podobě služby muži, byť z lásky, odsuzovala.

V šestnácti mě maminka nutila, abych se naučil vařit: „Uvidíš, že se ti to jednou bude hodit!“. Ze začátku jsem to považoval za silně dehonestující věc, ale pak mě to začalo bavit, a nakonec jsem všem svým partnerkám vařil, protože si hubu ošidit nenechám! A vysvětlovat jim, že jídlo musí mít chuť a musí se dělat s láskou? To je nadlidský úkol! Už je mi zima, končím tuto rozjímání a jdu domů.