Pamatuji si, jak jsme se Šubánem a s Jardou Vlčkem vesele popíjeli a nějak jsme ignorovali prosbu rodičů, abychom koupili vánoční stromky. Den před Štědrým dnem se táta už naštval a řekl: „Fajn, tak holt kvůli našemu Honzíkovi nebudeme mít poprvé stromeček!“ Nebudeme mít stromeček? To určitě! Sedli jsme na tramvaj a jeli k Andělu, kde prodávali stromečky před kostelem sv. Václava. Jenže ouvej, ohrada pryč, stromečky pryč!
Co budeme dělat? Jarda pronesl věšteckou větu: „Dobrý voják se vyseká i bez meče!“ A přihnul si z lahve. „Ty blbče, nepotřebujeme meč, ale stromeček a dej mi také loka!“
Šli jsme na náplavku k Vltavě, neb jsme se domnívali, že tam stromky soudruzi vyhodili. Jo, houby! Už tenkrát vozili neprodané stromky do zoologické zahrady. Kromě potkanů a zimy na náplavce nic nebylo. „Hele, támhle mají stromeček a už je ozdobený, tak jim ho čmajznem!“ Bylo tam zimoviště parníků a hlídač měl u boudy stromeček. Jak jsme tam tak okouněli, vylezl z boudy chlap jak hora a povídá: „Máte nějakej problém?“ - „Ne, nemáme, veselé Vánoce!“
Máme problém, rum nám došel, stromek jsme neměli. Vypadalo to na špatné Vánoce. Sedli jsme na devítku a jeli domů. Na Vánoce se dějí zázraky: Vedle Mlynářky, což byla nádherná restaurace se zahradou, byla spousta opuštěných stromků! Restaurace už nefungovala, ale její zahradu použili k prodeji stromků. Dvacátého třetího večer je tam nechali. Koukali jsme na to jako na zázrak! Vybrali jsme stromek a hurá domů, do tepla. Cestou byla hospoda Klamovka, tam jsme si dali posilující dávku, abychom zdolali kopec k nám.
„No, tak letos, kvůli Honzovi nebudeme mít stromeček.“
„Proč kvůli mně, podívej se před dům!“ A protože jsme šli pro stromeček tři, přinesli jsme tři stromečky. Dva jsme se ségrou a s Todorem nazdobili na zahradě a ten nejhezčí jsme měli doma. Inu, zázraky se někdy dějí.
Musel jsem vypnout rádio, protože tam má jakýsi pořad Národní poklad. A kupodivu pouští ještě blbější muziku, než Pepa Melen. Hraje totiž jen své písničky a ty na nás pouštěli bolševici třicet let! Ne, už nikdy! Starý dobrý vinyl přijde k duhu.
Zpátky k předvánočnímu kvasu. Kde jsou ty časy, kdy moje maminka stála frontu v Lidické ulici, aby mi koupila angličáky. Zmizelo hračkářství a autíčka Matchbox mají všude. Ta původní stále mám. To byla nesmírná valuta, ale já jsem byl, co se týče autíček, jednocestný ventil. Ani v pubertě jsem je nevyměnil za fotky nahatic. Co se této komodity týče jsem byl díky tátovi fotografovi zcela saturován.
Rád se koukám na nesmrtelnou reklamu na Kofolu. Z půvabné holčičky je neméně půvabná dáma a herec Polášek také trochu zestárnul. Kofola je stále to nejlepší na trhu. Postrádám reklamu s Honzou Bílkem, jak si jako vousatý dědeček (což ve skutečnosti je) povídá po telefonu s vnoučkem a pouští mu vláčky s tím, že ten vláček jede jen pro něj. „Dědo a přijedeš zítra zase vlakem?“ „To víš, že jo!“ Natáčeli to u Anděla ve Světě železnic. Chodím tam s vnoučaty, ale Honzu jsem tam bohužel neviděl.
Je strašné, že kousek od nás si šílený trpaslík ukájí své mindráky na Ukrajině. Mám doma teplo a voní františek, ale to bohužel není standard.
