Na začátku ledna v půl čtvrté odpoledne je sluníčko nízko nad obzorem, a v arkýři mě příjemně šimrá pod nosem a svítí mi do očí. To trvá jen chvíli. Pak přijde šero, které se změní v noc. Mám rád tuto denní dobu. Není to tak dávno, kdy se mi Amálka vyšplhala na klín s tím, že to je čas na odpolední pohádku. Ne čtenou, ale vyprávěnou a vymyšlenou. Amálka si sama určovala, kdo v pohádce vystupuje, jaký je a co dělá. Délka vyprávění byla omezená soumrakem. Jakmile se den změnil na noc. Amálka si šla zase kreslit, nebo hrát. Dnes jí je už deset, a tak už má bohužel jiné zvyky. Pohádky se změnily na vyprávění příběhů. Jak to dělával můj děda, i já jsem vyprávěl Honzovi. Děda měl úžasné příběhy a my jsme je milovali. Nějací princové, králové a princezny! Kam se hrabal princ Bajaja na ponorky a letadla!

Když se mi poštěstí a mám u sebe děti na delší dobu, večerní rituál vyprávění se přísně dodržuje. Amálka dokonce vymyslela, že se s bráškou smrsknou, a že mohu spát s nimi, že to bude fajn. Musel jsem se smát. Když byla malá a sama, tak to šlo. Ale teď už to nejde.

Slunce už zapadlo. Stromeček krásně svítí a máme doma teplo. Jednou v Anglii jsem po Vánocích procházel městečkem, a tam měli v několika „charity shopech“ nádherné zimní krajinky, kde bruslaři bruslili na jezírku, zasněžené domečky svítily a děti se koulovaly. Náramná krása a náramný kýč. Byl to povánoční výprodej a nebylo to drahé. Mělo to jen jednu malou, za to podstatnou chybu: všechny byly poněkud rozměrné. A ještě Zuzana měla řeči, že je to kýč a druhý argument byl: „kam bychom to dali!“ Já blbec jsem tehdy poslechl. Když jsem měl sloužit na Vánoce ve Francii, koupil jsem si domů takové zpěváčky, jak zpívají před stromečkem. Bohužel to nehraje, ani nezpívá, ale je to hezké! A je to vánoční. Vloni jsem si koupil u nás ve výprodeji po Vánocích krajinku. Je menší a byla dražší, než ta v Anglii.

Štědrý den trávím u Honzy s dětmi. Je to nádhera. Trpajzlíci jsou jak na péro. Pobíhají po domě. Do toho chystá Petra večeři. Překračuje poházené hračky v kuchyni s jistotou akrobata a je kupodivu úplně klidná. Mým jediným úkolem je zabít a vykuchat kapra. Dělám to léta a nejen na Vánoce. Dodnes jsem se nenaučil nenadělat čurbes kolem sebe. Petra to trpělivě uklízí.

Před nadílkou Amálka hrála na piano a Honzík zpíval koledy. Měli to hezky secvičené. Připomínalo mi to časy, když jsme se ségrou a s jejími kamarádkami hráli v létě na zahradě divadlo. Děda vytvořil kulisy a já měl veledůležitý úkol: trhal jsem lístky! Byl jsem holt mladší a tudíž hloupý bratr.
Po nadílce se děti dohadovaly s rodiči, kdy půjdou spát. „Honzo, já jsem starší, já mohu ponocovat, ale ty už jdi spát, jsi ještě malej!“

O půlnoci dům ztichl a já jsem sedl do auta a jel domů. Cestou do Prahy jsem zamířil na projížďku po městě, jako každý rok. Jaké bylo mé překvapení, když panorama Hradčan bylo neosvětlené, stejně i Národní divadlo, kostely, prostě nic. Tma tmoucí. Stál jsem před Ledeburskými zahradami, nad kterými se tyčí Hrad. Je to nádherný pohled, ale tentokrát to byla jen neosvětlená silueta - i když krásná. Jediné, co zářilo do noci, byla Petřínská rozhledna. Tu nějak zapomněli zhasnout.

Přijel jsem domů, nalil jsem si víno a koukal na stromeček. Vzpomínal jsem, kde všude jsem už slavil Štědrý den. Nejkrásnější je u Honzy s Amálkou a s Honzíkem a s noční projížďkou po Praze! Doufám, že mi to na stará kolena ten ruský zmetek nezkazí!

Nenechte si ničím a nikým zkazit rok 2023!