Do prezidentských debat nechodí, protože není schopen bez kádru píáristů argumentovat a jít do verbálního střetu. Jeho komunikační schopnosti jsou nulové. Děti ze základky z něj udělaly dokonalého pitomce. Okamžitě přiskočí bývalý ministr přes všechno, Havlíček, a prohlásí, že to byly záludné otázky! Je fakt, že otázka na nejznámější dílo Jaroslava Haška je „velmi záludná“. Svou absolutní neznalostí základního učiva páté třídy mě jen utvrdil o správnosti jeho jediného pravdivého výroku, že koho v Praze nepřejede tramvaj, dokáže vystudovat VŠE.
Z představy, že tento arogantní gauner by měl být prezidentem, se mi dělá špatně. Nejsem právníkem, ale rád bych se zeptal pana doktora Rychetského, jestli by se do ústavy České republiky nedal vložit paragraf, že prezident České republiky musí mluvit česky!
Vrátím se k něčemu velmi osobnímu. Od sedmi let jsem vyrůstal s bratrancem Todorem, zvaným Toši. V době naší puberty jsme páchali neuvěřitelné kraviny. Toši se rozhodl, že mě naučí kouřit. Tento „bohulibý“ úmysl korunoval experimentem: vzal bezový klacek, do něj nacpal sušené ořechové listí. Říkal, že to je jemný štófek. Za domečkem na zahradě jsem dostal první (a poslední) lekci. On překonal, jak říkal „počáteční nesmělost“ a přešel k cigaretám, které bral tátovi. Já jsem strávil několik dní na toaletě, kam jsem střídavě strkal hlavu nebo jsem si sedal. Výsledek se dostavil: dokonale jsem se vyčistil a nikdy jsem si už nezapálil. Nepočítám do toho doutníčky, které kouřím se synovcem a s Honzou na naší společné dovolené.
Když jsem měl dojem, že budu umělcem, Toši mě doprovázel, abych prý neudělal nějakou blbost. A tak jsme byli fotit mou hubenou, ale velmi prsatou kamarádku. Kateřina pózovala, já fotil a Toši kouřil doutník. Pak Kateřina uvařila nějaké jídlo, oblékla se a její bratr nás vyhodil. Tak probíhaly naše umělecké seance.
Stavěli jsme s Todorem na půdě krajinku s vláčky. Já jsem stavěl, on zapojoval elektriku. Byl totiž neuvěřitelně šikovný. Dokázal také opravit všechno na světě. U nás se tradovalo: když to neopraví Todor, neopraví to nikdo! A byla to pravda.
Rok 1978 byl pro nás kritický: oba jsme se oženili. Proč? To dodnes nevím. Jednou jsme seděli na zahradě a já jsem se zeptal Dáši, jeho ženy, jak jsou spolu daleko: „Už před sebou prdíte?“ Dáša zděšeně utekla. Byla zvyklá na „ó ano, ó nikoliv“, ale na tak přímočarou otázku ne. Po několika letech přišla na to, že jinak jsme úplně normální, a klidně se s námi účastnila našich sedánků a dokonce s úsměvem vzpomínala na krušné začátky.
Dáša nás opustila, když jsem bydlel ve Francii. Tak se Todor účastnil pravidelné předvánoční výroby vaječného koňaku a vosích hnízd sám.
Když jsem přišel za Todorem s tím, že mi něco hučí v autě, jeho stabilní odpověď byla: „Tobě nefunguje rádio? Tak si ho pusť víc nahlas!“ Do aut se totiž zásadně nepouštěl. Na tuto jeho větu jsem si vždy vzpomněl, když jsem řešil něco v letadle.
Na Tři krále mi volal, že je v nemocnici, a že je mu blbě. V životě si na zdravotní stav nestěžoval. Sedmého mi volala Hela, jeho dcera, že zemřel. Strašně mi chybí!
Na parte napsala Helena: „Pan vynálezce Teodor Ondrák“. Ještě měla dodat: „Skvělý chlap a srandista“.
