Od začátku devadesátých let, kdy jsem začal pracovat pro British Airways, jsme slavili v čase předvánočním s posádkami tzv. „doletnou“, což byla oslava konce roku. Byl jsem tam jediný mechanik, čehož jsem si patřičně vážil. Byla to vždy ohromná legrace. Po několika pintách piva začaly létat i stoly a židle v hospodě. Tedy obrazně, nikoliv skutečně. Jak chlapci stárli, odcházeli do penze. Pak na začátku každého mejdanu začínali proslovem, jak je letadla už nezajímají, že to je již uzavřená kapitola. Ale po několika pivech to bylo stejné jako v době jejich aktivní služby: „Hele, byl boční vítr, ale fakt děsnej, snášelo mě to mimo dráhu, znáš to na XY, no tam je ta skála. Na poslední chvíli jsem to srovnal, to víte, že gumy dostaly za uši a mechanici mě milovali! Promiň Honzo, to víš v Praze je to v pohodě.“ A tak se lhalo, až se od huby prášilo. Strašně rád jsem ty heroické historky poslouchal. Jednou jsem v Londýně náhodou potkal kamarádku z Ruzyně. Koupila své dceři za maturitu jednodenní výlet do Londýna. Měl jsem volno, tak jsem jim ukázal památky. Toužily i po prohlídce HMS Belfast. Ve světlém kabátě to nebyl nejlepší nápad, ale co bych pro holky neudělal. Zdenin kabát už nebyl světlý a připomínal spíš kabát topiče lokomotivy. „Nechcete tady zůstat do zítřka? Můžete přespat u mě.“
„To by šlo?“
„Zavolám kamarádovi, že na doletnou přivedu kamarádky z Prahy a jedeme!“ Zdena vynikala krásnýma dlouhýma nohama. Na večer si oblékla tmavé sametové legíny ve kterých ty nohy vynikly. Když šla ze záchodu, rozdovádění piloti ji zvedli a postavili na stůl. A ona musela za mohutného řevu projít po celé tabuli, neměla s tím problém. Zato s panáky, které za tento výkon dostala, jsem jí musel pomáhat.

Nápady orlů byly někdy opravdu dost šílené. Kamarád, u kterého bydlím, koupil ženě tehdy novinku Jaguar XK 8. Nádherné kupé. Protože se chtěla Suzana pochlubit, jaké má nové auto, přijela s ním do hospody. Cestou domů jeden orel vyškemral, jestli by s tím krásným autem nemohl jet on, že se u něj ještě zastavíme na „night cap“, večerního panáka na spaní. To, že měl naváto pod kulichem nikdo neřešil. Já osobně to nijak neobdivuji - když řídím, tak nepiji. Zásadně. Ale nemohl jsem jim do toho kecat. Ne dosti na tom, že po několika pivech řídil, ale po příjezdu domů otevřel francouzské okno a vjel s Jaguarem do zimní zahrady. Zavřel okno a nalil všem panáka. Jaguar stál na smetanovém koberci uprostřed.
„Je to jako krásná socha a ta musí být vystavená!“ Za autem byly na koberci stopy od pneumatik. Paní domu slyšela nějaký hluk a přišla se podívat v noční košili na tu krásu. Ona si nemyslela, že to je socha, a začala řvát, že musíme okamžitě vypadnout i s autem. Koukali jsme jeden na druhého, kdo s tím vyjede. Opravdu zásadně nesedám za volant když konzumuji, tak jsem byl mimo soutěž. Suzana nakonec musela sednout za volant. Vjet dovnitř s chytrou vodou v hlavě, to bylo snadné, ale ven to už bylo horší. Na každé straně od zrcátek bylo jen pár centimetrů. A rejdovat na světlém koberci, to zrovna moc nešlo. Sklopili jsme zrcátka a Suzana pomaličku couvala ven. Viník sice pokřikoval, ať to vezme přes kuchyň, že to bude mít lepší, ale pouhý pohled manželky jeho další vtipkování zarazil. Nakonec to dobře dopadlo, Suzana měla jen jedno pivo a je dobrou řidičkou, takže zimní zahradu nezbourala. Chvatně jsme se rozloučili a vypadli jsme domů.

Naše setkání se odehrávala většinou v pubu The Sun Inn. Tato hospoda stojí na samotě na rozhraní velkého Windsorského parku a hrabství Surrey. To bylo až za silnicí. Tato strategická poloha dovolovala nedodržovat policejní hodinu 23:00. Pro policajta z Windsoru to bylo daleko a pro policajty ze Surrey to byla už „cizina“. Takže se tam sedělo tak dlouho, dokud nás hospodský nevyhodil. Smůla byla, že hospodský trpěl cukrovkou a rozhodně nedržel dietu. Nakonec zemřel a manželka hospodu prodala nějakým idiotům, kteří ji zničili za pár měsíců. Interiér s černými popraskanými stropními trámy přetřeli na šedo, stejně tak zazdili jeden ze dvou funkčních krbů. Hospoda zanedlouho zkrachovala a dnes je to ruina. Vždy, když jedu kolem, zatlačím slzu dojetí a vzpomenu na veselé večery, kdy jeden kapitán hrál na piano, v obou krbech praskalo dřevo a bylo jedno, jestli je někdo mechanik, nebo zpěvák či herec. Chodila tam různorodá společnost. Mé začátky v Anglii byly vskutku veselé. Dodnes vzpomínám na moji maminku, jak mě před odletem varovala, že za války se k našim chovali přátelsky, ale jinak, že jsou chladní. Abych nebyl zklamán. Jak hluboce se jinak má moudrá maminka mýlila!

Jsem už v důchodu a tak jezdím za kamarády jen na pár dní. Vrátil jsem se domů do sněhu a zimy a jsem rád, že kromě Prahy mám ještě jeden domov v Anglii.