Myslel jsem si, že mě v mém věku už mnoho věcí nerozhází. Beru život s nadhledem sedmdesátníka. Ale ač jsem apolitickým, přesto jsem prožíval poslední týden velmi intenzivně. Proboha, snad se ta svině nedostane na prezidentský stolec! To bychom se stali nedobrovolně zaměstnanci Agrofertu. Stejně jako ministři bývalé vlády, kteří nedělali nic jiného, než že pracovali pro Agrofert a jeho šéfa.

Děly se věci nevídané. Jel jsem večer tramvají. Byla poloprázdná. Naproti přes uličku seděli dva mladí lidé ve věku sedmnáct, možná osmnáct let. Kupodivu neměli v rukách destičky, ale dívka zpívala Karla Kryla. Čekal bych ledacos, ale toto byl pro mne šok. Chlapec mne zaregistroval a zeptal se mě, jestli mi to vadí. Odvětil jsem, že naopak, že jsem velmi potěšen. „Jsem v šoku, že vaše generace Kryla zná. „Zástupce pro týl šlápl na běláska, zahynul motýl jako naše láska!“

Na stanici autobusu 191 u synagogy na rámečku s jízdními řády byla nálepka: Babiš lže a krade, z pekla se už nevyhrabe!

Za bolševika si soudruzi zvolili jednohlasně předem určeného soudruha a ten nás opruzoval každý Nový rok svými žvásty. Můj život startoval pod patronací syfilitického alkoholika Gottwalda. Pokračoval přes harmonikáře Zápotockého, který podepisoval rozsudky smrti jak na běžícím pásu. Pak přišel Novotný, který neměl tolik krve na svých rukách. Poslední soudruh Husák seděl před barokním sekretářem s nádhernými hodinami. Jak soudruhovi, pardon - súdruhovi, přibývaly dioptrie, tak obsahu projevu ubývaly myšlenky. Až konečně byl zbaven úřadu. Neb se myšlenky zcela vytratily. Myslel jsem si bláhově, že takové kreatury zůstanou v propadlišti dějin. Ó jak jsem se mýlil!

Po světově uznávaném dramatikovi Havlovi, kterého jsme my, pražská kavárna milovali, nastoupil arogantní narcis Klaus. Ten dostával kopřivku jen při zmínce jména Havel. Nemohl se smířit s tím, že žádná světová osobnost se s ním nehodlá setkat, skvělý fotograf Kratochvil vyprávěl, jak na setkání hlav států v New Yorku pozval všechny zúčastněné prezidenty do Bílého domu prezident Bush. Americký prezident pronesl projev a tím setkání skončilo. „Klaus za mnou přiběhl, chytil mě za ruku a odvedl mě k chodbě, kde byly toalety. Najednou z toalety vyšel americký prezident. Klaus se k němu vrhnul a křičel na mě: „foť to, foť to!“ A chytil Bushe za ruku. Bush byl profík a na podobné kreatury byl zvyklý, tak s profesionálním úsměvem Klausovi rukou potřásl a odešel. Celá tato akce trvala minutu. Pak u nás v novinách vyšla tato má fotografie s textem, že americký prezident diskutoval dlouze s Václavem Klausem o jeho nové knize!“

Říkal jsem si, že nemůže být něco horšího než Klaus. Pěkná hloupost! Nastoupil „ovar“ Zeman. Zlý, mstivý opilec. Když probíhala první přímá volba prezidenta a volilo se mezi panem knížetem a Zemanem, potkal jsem v letadle cateringáře, který nakládal do mašiny vozíky s jídlem. „Tak co, koho budeš volit?“
„No přeci knížete, ne?“
„Já budu volit Zemana, on je jako my obyčejní.“
„Naštěstí nejsem jako on a nikdy nebudu!“ Člověk, který se proslavil jedním jediným článkem v Technickém magazínu 88, byl zvolen prezidentem. Mimo jiné také díky tomu, že Livia Klausová se svým synáčkem zveřejnili fotky, jak se na zámku manželky Karla Schwarzenberga za války hajlovalo. Nikomu nějak nevadilo, že v době války zámek té rodině už dvě stě let nepatřil. Zeman se jí za to odvděčil, a udělal z ní velvyslankyni na Slovensku. Zeman se uměl odměnit svým věrným. Na druhou stranu, těm, kteří projevili jakýkoliv nesouhlas, se mstil. Herečce Bohdalové dal za svého panování všechna myslitelná vyznamenání. Ovar vynikal tím, že při krizích, jako bylo tornádo na Moravě, byl zalezlý v kryptě v Lánech. Žádná morální podpora národu. A první dáma? Viděl ji někde někdo? Při posledním volebním období vůbec zářil. Vždy, když ho exhumovali, prskal jen jedovatou slinu na všechny kolem sebe. Trpí selektivní pamětí. Zapomněl, kdo nechal opevnit Hrad a před koncem svého období se divil, proč je Pražský hrad uzavřený. To, že to udělal on, protože si někdo dovolil z něho vystřelit s červenými trenkami místo standarty, zapomněl. Zeman nikoho nezajímal, pro svět byl neviditelným. Jezdil jen do Ruska, Číny a –stánů. Pro ostatní státníky to byl opilý šašek.

Poslední prezidentské klání přineslo úžasný bonmot filosofa a překladatele Pavla Kosorina: „Jestliže lež má krátké nohy, tak Babiš má lýtka na čele“. Naštěstí jsme se nestali rukojmími Agrofertu. I když se tady našli příznivci prolhaného zloděje, těch kteří chtějí mít prezidenta, který sice nemá „telefoný číslo“ na kdekoho, ale s mnoha hlavami států se osobně sešel. Máme teď prezidenta, za kterého se nemusíme stydět!