Několikrát jsem psal o tom, že v kuchyni při vaření poslouchám rádio. Dělám to už od dob, kdy mě maminka učila vařit a já jsem měl dojem, že vaření je veskrze ženská záležitost. Ale měl jsem maminku rád a chtěl jsem jí udělat radost a tak jsem se učil. Dnes děkuji té předobré ženě za to, jak prozíravá byla. Poprvé jsem začal vařit u práškařů. Zemědělci nosili kuřata, slepice, kančí a zabíjačky za to, že piloti utrousili trochu hnojiva na jejich pole. V té době se plýtvalo úplně se vším a „bio“ zemědělci na chemii nekoukali. Měli jsme na letišti plný mrazák a chodili jsme na jídlo do hospody. Takoví blbci jsme byli!

„Honzo, umíš vařit?“
„Snad jo.“
„Napiš, co bys potřeboval, my to koupíme a budeš nám vařit, jo? “ A tak jsem dočasně vyměnil profesi mechanika za kuchaře.

A tak se i stalo. Oženil jsem se a má žena stevardka byla stále pryč. Velmi se mi hodila znalost kuchařského uměni. Už dlouho to nepovažuji za „ženskou práci“. Vaření mě baví. Ale musím mít u toho puštěné rádio. Už dávno jsem odladil Radiožurnál, protože při poslechu „veselé“ Kostkové se mi dělalo špatně. Mám naladěný Český rozhlas plus, který vysílá jen mluvené slovo. Takže nemusím poslouchat české mečící tzv. zpěváky. Zato někdy slyším věci, nad kterými zůstává rozum stát.

Tento týden tam byl hodinový medailon o Jiřím Pelikánovi. Bývalý komunistický ředitel Československé televize, který po vpádu Rusů v srpnu 1968 emigroval do Itálie. Tam se stal poslancem Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu. Pelikán nikdy nepřestal být komunistou. Vydával Listy, které se dostávaly různými cestami do republiky. Nebyly levicové. Tady jsme je pod hrdelním trestem rozšiřovali. Také jsem je samozřejmě četl. V tomto pořadu vzpomínal na Pelikána fízl Kavan (Kato). Tvrdil, že díky jemu se dostávaly Listy k nám. Kato-Kavan byl v Anglii a mnozí lidé mého ročníku si ho pamatují. Tento uvědomělý soudruh je nabádal, aby se vrátili budovat socialismus. Do země okupované Rusáky. Studenti využili uvolnění poměrů v létě 68 a odcestovali na brigády do Anglie. Tam si je soudruh Kavan pozval na ambasádu a promlouval jim do duše. Teprve později „prozřel“ a stal se odbojářem. I jeho anglická matka sloužila StB.

Pelikán se vrátil po devadesátém roce zpět do vlasti. Stejně jako Dubček, nemohl pochopit, že ho tady nikdo neobdivuje a že už opravdu nikdo nechce „obrodný proces“ . Komunisty obrodit totiž nelze. Krátce se snažil pracovat pro Havla. Pak snad pochopil, že je naše země někde jinde, než byla v roce 1968. Bývalí studenti mu nezapomněli, jak jim zničil život v padesátých létech, když je tento fanatický komunista vyhodil z vysokých škol a poslal je k lopatě.

A Kavan (Kato)? Ten zapomněl, že pilně pracoval pro StB, práskal na emigranty a stal se horlivým socanem. Dotáhl to až na ministra a později do OSN. Když ožralý naboural několik aut na Malostranském náměstí, tvrdil, že nadýchal, protože si mazal nohy francovkou!

A teď jsem poslouchal dojemný pořad o komunistovi Pelikánovi, který zemřel v zapomnění roce 1999. Nedá se mu upřít zásluha za vydávání Listů. Na druhou stranu nepochopil, že ho už tady nikdo už neobdivuje.

To Jan Kavan byl jiný borec. Ten přestože je profláknutý estébák, klidně vypráví v rozhlase, jak s Pelikánem rozvraceli socialistické Československo.

Udělalo se mi z toho špatně a málem jsem zkazil oběd. Protože jsem měl „pochybnou čest“ se s Kavanem osobně setkat, vím, co to bylo za arogantního nadutého člověka. Zuzana ho také slyšela a poprosila mě, jestli bych mu nemohl zavřít hubu, že se ty jeho vychloubačné kecy nedají poslouchat. I vypnul jsem rádio a zbytek přípravy oběda proběhl v „rádiovém klidu“. To snad poslouchat „veselou“ Kostkovou je lepší! Pouští k tomu Michala Davida, což je vhodná směs při zažívacích potížích…