Kamarádu Petrovi bylo dohodnuto, že by hrozně rád letěl na dovolenou do Japonska. Má k této vzdálené zemi asi stejně vřelý vztah jako já. Máme dokonce i stejný vztah k blivajzu jménem suši. Tento pokrm mně byl dokonale zprotiven v New Yorku, kde jsem slavil padesátiny. Chtěli jsme naše kamarády pozvat na steaky. Ale jak už to tak bývá, emigranti vědí všechno nejlépe a tak jsme museli jít do suši baru. Do té doby jsem to nejedl a člověk nemůže říct o něčem, co neochutnal, že to není dobré. Byl jsem naštvaný, protože jsem já slavil narozeniny a ne Michal. Ale Michal v té době už velmi trpěl emigrantským komplexem, takže byl přesvědčený, že my z Česka víme prd, co je dobré. I přišli jsme do jakési restaurace, prý vyhlášené, a tam nám klanějící se panáček přinesl jídelní lístek. Netušil jsem, co je co, a tak znalec Michal se svým synkem vybrali. Přinesli nám kameninové talíře a nich byly uspořádány jakési závitky a k tomu byl křen wasabi a další přílohy. Faktem je, že vše dohromady působilo jako výtvarné dílo. K tomu bylo teplé saké. Měl jsem žízeň a tak jsem se té vody od nádobí napil! Hnus! „Zkus studené, teplé je pro znalce!“ Studené byla studená voda od nádobí.

Zatímco Žuldíček a Michal si na rýžových závitcích pochutnávali, Zuzana odešla s omluvou na toaletu. Já jsem ochutnal a celkem jsem se nedivil Zuzaně, že odešla. Nebylo to vyloženě nedobré, když jsem viděl, jak Žuldíček chrochtá blahem, vzpomněl jsem si na české suši: zavináče, matjesy, rybí salát. To jsou dobroty. Rostl ve mě vztek. Proč jsme nemohli sakra jít na ty steaky? Já slavím narozeniny! Od té doby vím, že na suši už nikdy nepůjdu. Samozřejmě účet byl zlatá tečka za trapným večerem. Druhý den jsme se Zuzanou šli na pořádné steaky. A Zuzana kupodivu neodcházela se přepudrovat! Takže můj vztah k suši je víc než záporný.

Mám Petra rád a tak jsem mu koupil japonskou konverzační příručku. Jsou tam úderné věty, jako „Kam nechodí slunce, chodí lékař!“ Mám dojem, že s touto větou prorazí! Z vlastní zkušenosti po půlroční spolupráci s Japan Air Lines vím, že Japonci nemluví anglicky. A když, tak velmi špatně. Dovedu si představit, když se někde Petr ztratí a plynou japonštinou pronese: „Nezapomeňte večer zhasnout!“, tak mu každý rád poradí. Kamarád Zmatlík vlastnil konverzační příručky v různých jazycích z dvacátých let. V Budapešti policajt málem spolkl píšťalku, když se k němu Zmatlík hrnul a plynou maďarštinou na něj volal: „Je to možná, jste to vy, obchodník Kosina z Brna?“

S Michalem jsme v Táboře německé turisty uváděli v úžas na Žižkově náměstí zvoláním „Jene, tento most jest velice směle zbudován!“ a ukazovali jsme na sochu slavného vojevůdce. Když si má kamarádka brala za muže Němce, měl jsem pronést přípitek. I nenapadla mě jiná německá věta, než ta nejdůležitější: „Tanečník propotil límec!“ Němci, kteří si do té doby mysleli, že jsou mezi opicemi z východu, po tomto svérázném přípitku poněkud znervózněli. Inu doktorka psychiatrie nemůže mít normální kamarády. Když německá část rodiny konečně opouštěla mejdan, stál jsem u auta („to je Mercedes, znáte tady Mercedesy?“), pronesl jsem temně: „Ludvíku, pomozte té dámě na koně, to jste kavalír?“ A bylo jasno. Už jsem ty lidi nikdy neviděl. To bylo v osmdesátých létech. Na vysvětlenou, Mercedesů tady moc nejezdilo.

Herec Milan Kňažko vyprávěl jak natáčeli v sedmdesátých létech nějaký film v Kambodži. Tam jednou jeli herci taxíkem a taxikář studoval v Praze, tak se s nimi dal do hovoru. „Víte, jak se u nás řekne soudruh? Mamrd! A soudružka? Samrd! Váš hotel se správně vyslovuje Trtkája!“ Herci se tomu chechtali, jak vtipně Kambodžané nazvali soudruhy. Jsou to prostě mamrdi!