Táta se s námi nebavil a viděli jsme ho jen v sobotu a v neděli. To byla jeho „nenásilná“ forma poněmčení. Pak nás vysvobodila maminka. Ta nás odtáhla od baby a jeli jsme vlakem do Baabe, což je na ostrově Rujana. Na rozdíl od Magdeburku, kde byly stále silně patrné stopy války, malé lázeňské městečko u Baltu bylo krásné. Všude byly stánky s pečenými rybami a cariwursty. A nebyla tam hlavně baba se studenýma vlhkýma rukama a všudypřítomným káravým pohledem. S mámou jsme bydleli v maringotce, což byl kemp, kde místo chatiček byly maringotky. Studené moře nám ani nevadilo, byli jsme na Baltu poprvé v životě. Táta za námi později přijel a zlobil se na mámu, že přerušila náš výukový program. Teprve, když jsme u talíře se skvělými pečenými rybami vyprávěli o tajnostech německé gastronomie, táta změkl. Táta, který v Německu vyrůstal, byl na německé gastro-porno zvyklý. Ale mám dojem, že ohřátý uzenáč s marmeládou by ho také zaskočil.
Následky dvouletého snažení otce si nesu dodnes. Německy umím jen několik vět z konverzační příručky, jinak nic. A na bývalou NDR jsem zanevřel tak, že mám dojem, že tam nikdy nepojedu. Stejně tak do Polska. Ale to je zase jiná kapitola.
Když padl bolševik, začal jsem cestovat. Pracoval jsem v Anglii, Thajsku, Maroku, v Litvě - a nakonec ve Francii. Jsou země, kam se rád vracím a dovedu představit, že bych mohl žít. Do Anglie jezdím každý rok za kamarády. Měl jsem to štěstí, že moji šéfové byli skvělí a že mě rádi vidí. Naopak, do Maroka bych už nikdy nemusel.
Ve Francii jsem pochopil, jak jsou šálivé odsudky, že toto již nikdy. British podepsaly smlouvu s Alitalii na výpomoc. Italští mechanici zůstali věrni své pověsti pracovitých lidí. Když se blížilo letadlo do Prahy zmizeli z baru v odbavovací hale, kde seděli s černými brýlemi, protože Ital bez černých brýlí nevychází ani o půlnoci. Když hlásila posádka nějakou závadu, zmizeli z letiště úplně, takže nás v tom nechali. Po těchto zkušenostech jsem si řekl, že s Italy už nikdy! Později u ČSA jsem udělal stejnou zkušenost s Francouzi. Pracovat někdy s nafoukanými Francouzi? Nikdy! Nakonec má nejkrásnější léta s aeroplány byla u italské firmy ve Francii!
S Italy jsem zažil jeden skvělý příběh, o který se s vámi podělím. Bylo lednové ráno. Plocha letiště pokrytá rozbředlým sněhem. Já měl „svou“ 757 nahozenou a klimatizace letadlo příjemně vyhřála. Káva v kávovarech už bublala. Vedle u zavřené a zhasnuté MD 80 svingovala posádka a čvachtala ve sněhu. To jsme už neměli s Alitalií nic společného. Italský mechanik, který měl Swissair na starosti, nikde. Šéfová zastoupení Swissairu za mnou přišla do letadla, jestli bych nemohl jejich letadlo otevřít a oživit. Vedoucí zastoupení byla známá pro své akurátní jednání na letišti pod přezdívkou „mutr“. „Pane Čechu, nemohl byste prosím, otevřít naší posádce letadlo, Alfio se někde zapomněl a oni chudáci tady stojí v té břečce. Nemůžete se smilovat?“ „Paní S., nemohu, i kdybych chtěl. Vy se neustále oháníte předpisy a když to udělám, tak mi to později omlátíte o hlavu.“
V tom se přiřítil Alfio v jejich Fiatu. Ohodil celou posádku. Vystoupil z auta, černé brýle na gelované hlavě a tanečním krokem přistoupil k posádce. Kroutil se v rytmu hudby, která řvala z auta a vykřikoval: „E disko! E disko!“ Zkoprnělá posádka nevěřícně koukala na evidentně opilého tančícího mechanika, který se vracel rozjařen z diskotéky.
Mutr za mnou potom přišla a vyčetla mi, že se nestydím, že klidně nechám stát posádku ve sněhu a nic pro ně neudělám. „Rád bych, ale smlouvu máte s Alitalii, tak si to vyřiďte s nimi, s námi jste to odmítla podepsat, protože Italové mají víc zkušeností, vaše slova.“
Můj italský šéf a můj kolega ve Francii byli skvělí lidé a tak jsem Italům nakonec odpustil.