Moc se mi po letadlech stýská. To, co je pro někoho dovolená v Hurgadě, je pro mne možnost opět chodit po ploše letiště a vidět letadla zase zblízka. Můj Honza je šťastný na Filipínách, kde navštívil svého kamaráda. Já nemusím letět šestnáct hodin na druhou stranu světa. Mně stačí jet na Ruzyň. Skvělí kamarádi a bývalí kolegové mně zařídili vstup na plochu. Jak už to tak bývá, v onen den se pronikavě změnilo počasí. To je zákon schválnosti. Ledový vítr, déšť a olověné mraky. Pán bůh nemá rád fotografisty! Den před tím slunce, den potom též!
Vzal jsem si objektivy a nabitý foťák a celý rozechvělý jsem jel na letiště. Měl jsem pocit, jako když jdu na první rande. Nebo, jako kdybych jel za milenkou, a bál se, abych nebyl přistižen. No - svým způsobem to milenka byla. Boeing 747-400F je trochu korpulentní milenka, ale krásná. Kdo z vás má děvče, které váží 400 tun?
Stál jsem s foťákem u dráhy a číhal jsem. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl s Honzou na JFK v roce 1992. Chtěl jsem si udělat obrázky Concorde když jde na přistání. Od letového dispečera jsme dostali visitors ID. Odvezl nás k nejdelší dráze 31L, fotoaparáty připravené. Fotografoval jsem dnes vzácné Tristary Delty a TWA. Ale Concorde nikde! Pak Honzík začal křičet: „Támhle je, támhle!“ a ukazoval k letištnímu terminálu, kde zajížděl mezi budovy. Ten den zcela mimořádně přistál na kratší dráze 22! Nakonec jsem si Concorde vyfotografoval v Praze.
V neděli jsem čekal na Boeing 777 Emirates a na 747F turecké společnosti Air ACT Cargo. V ledovém větru jsem stál vedle auta a číhal. „Honzo, vlez si do auta, vždyť zmrzneš! Kde ta letadla jsou, uvidíme na flight radaru. Pojď se ohřát!“ Vzpomněl jsem si na New York a Concorde.
„Míro, nezlob, se raději zůstanu venku.“ Míra i Martin kroutili hlavami.
„To byl Honza vždycky takový cvok?“
„Znám ho hodně dlouho, ale jak je u aeroplánů, nevidí a neslyší.“
Mrznul jsem a fotil Airbusy a sedm tři sedmičky. Vzpomněl jsem si, jak jsem, nevím proč, ignoroval Tupolevy 154M ČSA. Mám jen fotku, jak sedí na zadku, když ho podfoukl vítr. Měl jsem dojem, že je na dělání umění dost času. Kdo mohl tušit, že jak se v Praze objevily, že zase rychle zmizí! Přišly v roce 1988 a zmizely v roce 1993. Nebylo to ošklivé letadlo, na rozdíl od IL 62 i moderní, tedy v intencích Ruska. Ale prostě TU 154M v barvách ČSA nemám. Stejně tak zmizely Caravelle, DC 9, TU 134. Všechna tato letadla mám. Akorát krátkou 134 jak brzdí padáky nemám. Vždycky jsem měl dost času a najednou šmidra, letadla zmizela. Díky zástupci Air France Frantovi Hlávkovi mám poslední let Caravelle do Prahy. Dnes není letuschopná ani jedna.
Stejně tak postupně mizí Boeingy 747. Byl jsem na Heathrow když přiletěla první 747.400. Byla to velká sláva. Dostal jsem propisky a fotky. Šampaňské se na mě nedostalo, měl jsem uniformu mechanika. A vloni poslední dvě odletěly do Kemble, kde budou čekat ránu z milosti. Nádherná letadla. Ale čínská sračka zcela změnila letecký trh. Marana Air Park je plný odložených 747. I Qantas se zbavil těchto krásných letadel.
Viděl jsem tam i 767 British. Kdysi jsem na nich dělával i celou noc, aby nazítří mohly odletět. Byl to nejvytíženější typ ve flotě BA. A dnes? Stojí tiše v poušti a nejspíš už nikdy nepoletí.
Tak jsem si trochu zavzpomínal. Užil jsem si předčasné Velikonoce. Míro a Martine, díky!
