„Honzo, ty budeš kuřata do konce života nenávidět! Já bych ti tak ráda udělala něco dobrého, ale když ty nic nesmíš.“
Máma byla skvělá kuchařka a tak jsem měl dušené kuře „stokrát jinak“. A nezprotivilo se mi! Dnes už si mohu koupit, co chci, ale kuřata vítězí. A zadělávané kuře na kari miluji! Dělám ho Honzovi a dětem, Zuzana ho moc nemusí. I když madrásským kari nešetřím.
Jako koledníci jsme neznali třídních a politických rozdílů. Můj nejlepší kamarád a spolužák Šubáno měl tatínka lampasáka-politruka. Popravdě, on neměl velkou radost, že s námi Šubáno s pomlázkou dodržuje tradice křesťanského tmářství. Věděl, že pomlázka je pohanský zvyk. I když jeho maminka byla z Holešova a byla silně věřící. To jsou panečku paradoxy! A chodili jsme na koledu i k Majce Kahudové. To byla dcera tehdejšího ministra školství. Tam jsme zazvonili, přišel fízl, který soudruha ministra hlídal, a přinesl košíček s koledou. „Ten si nechte a vypadněte, rušíte soudruha ministra!“ A my vypadli. Po koledě jsme seděli u nás na zahradě nebo na kopci nad námi. Loupali jsme si vajíčka, donesl jsem hořčici a sůl a hodovali jsme. A bylo úplně jedno, jestli byl Milan Žid, Gitta také byla Židovka, ale užívali jsme si to. S námi chodily i holky. Gitta byla dokonce Němka, Nathan Kraminer žije v Izraeli. Tehdy to nikdo neřešil.
„Kluci, vždyť vám bude po tolika vajíčkách špatně!“
„Paní Čechová, pojďte si dát s námi, máme toho dost!“
„Jste hodní, kluci, dobře, jedno si dám, které si mohu vybrat? Třeba to červené tady?“
Na naší zahradě se scházela celá naše třída. Až do konce devítky. Po deváté třídě jsme se rozutekli na různé školy. Většina šla na gympl na Turbovku. Já jsem šel na leteckou průmyslovku, protože mě nic jiného než letadla nezajímalo. Ale občas se scházíme. Téma hovorů se většinou stočí na nemoci. Odmítám se bavit o tom, co mě bolí. Ostatně, povídat si o tom, co mě nebolí, by bylo kratší.
Miluji východy slunce. Probouzím se po páté ráno. Vzpomínka na UPS… Je skoro tma. Sednu si do ušáku v arkýři a koukám do zahrady. Ptáci se probudí a začne koncert. Pomalu svítá. Celý dům spí, já se kochám a poslouchám to ticho přerušované ptačím zpěvem. Měl jsem rád i svítání na letišti, než jsem nahodil APU (pomocná reaktivní jednotka, vyrábějící proud pro letadlo a klimatizaci), které ukončilo ranní pohodu. Ale zvuk tryskového motoru, nebo i pístového je pro mne stejně opojný jako ptačí zpěv. Koukal jsem, jak vychází slunce nad obzorem, nad hlavou mi řval Garrett, náramná krása.
Teď už to mám definitivně bez letadel. Mohu se kochat jen svými modely. Ale je to stejně krása pozorovat, jak se rodí den! Mění se barvy, stromy získávají kontury. Do toho opojná vůně modřenců, rostou u mě na zahradě jako plevel.
Když už je den, jdu si lehnout. Natáhnu si bolavé nohy. Usnu na hodinku a probudím se do plného dne. Miluji jarní rána!
