Tolik krásy jako je kolem Nové Bystřice, Slavonic, Landštejna, Telče jsem nikde na světě neviděl. Krajina v Pennsylvanii je sice krásná, nebo kolem Montrealu, ale jižní Čechy to nejsou! Dnes je makadam nahrazen asfaltem, který prochází parkem. Tady se nejezdí 150 km/h, ale pěkně pomalu, aby se člověk mohl kochat.
Horší je to s městy v této oblasti. Krásná renesanční Telč, nebo menší sestra Slavonice zejí prázdnotou. Restaurace zavřené, cukrárny jakbysmet. Kafe si člověk nemá kde dát. Mám sice vysoký tlak, ale dobrá káva na náměstí krásného města, patří k výletu. Slavonice volily Babiše a podle toho to tam vypadá. Kromě hotelu Besídka se nikde nenajíte. U kostela je krásná kavárnička U nás doma. Tam vám udělají kávu a maminka majitelů peče skvělý štrůdl. Ale Besídka a tato kavárna nejsou jedny z mnoha občerstvoven, ale jsou jediné!
Na liduprázdném náměstí zastavila parta motorkářů na Triumphech a BMW. Koukal jsem na ty krásné motorky se zájmem (i když motorkám nerozumím). Anglicky se mě zeptali, kde se tady mohou najíst. Na takových motorkách nejezdí žádní potřeštění mladíci, ale pánové v letech. Rád jsem jim poradil Besídku na jídlo a kavárnu u kostela. Městem bloudily skupinky bezprizorních turistů se stejnou otázkou.
V Praze protestují užiteční idioti proti chudobě a tady leží peníze ne chodníku, stačí je zvednout. Ale to by museli protestanti pracovat! Lepší je žádat o dotace. Náš kamarád Pavel, který přesídlil z Rakouska do Slavonic, to vysvětlil: pohraničníci, kteří tady po léta žijí, zplodili stejné debily (voliče strany jednoho muže). My jsme se rozhodli držet v Besídce protestní žranici. Stejný úkol si předsevzali i divadelníci ze Sklepa, kteří seděli o několik stolů dál.
Zajímavé, jak stát vesele rozhazuje dotace. Zemedělci… To není chyba, tak vyslovuje pojmenování této profese samotný minstr zemědělství. Naposledy takovou nemožnou češtinou mluvili komunističtí papaláši. Bůh ví, kde tohoto nemožného člověka našli. Tak místní zemedělci, kterým vrátili polnosti, dostávají od vlády dotace, aby pozemky pronajali rakouským zemědělcům, kteří je obdělávají. Takže za nic dostanou zaplaceno dvakrát! A pak hurá na Václavák. Babiš do nás sypal víc!
Je velký rozdíl mezi Slavonicemi a Novou Bystřicí. V Nové Bystřici kromě Muzea amerik je vše otevřené a funguje. A jsou tam voliči Pavla! Při tom jsou jen pár kilometrů od sebe. Nežijí tady bývalí pohraničníci a jejich potomci…
Těšil jsem se na Landštejn. Další člen naší bývalé landštejnské party žije na důchodu v Pomezí, to je pod Landštejnem. Ten nám zařídil klíče od hradu. Byl jsem opět na „našem“ hradě. A byli jsme tady sami jako za starých časů. Tehdy byl hrad úplně opuštěný. Obě věže byly polorozbořené. Na jedné rostly nahoře tři borovice. Dalo se tam vylézt schodištěm ve zdi věže. Tam jsme pořádali pikniky. Ségra dělala sladké oči na krasavce Pavla. Já jsem tajně miloval jeho sestru. Ukázal jsem ségře současnou fotku Pavla.
„Teda to je dědek!“
„Ségra zatímco ty mládneš, on zestárl.“ Ano, jsme staří. Bolí mne nohy a na věž bych už dnes nevylezl. Ale seděl jsem v paláci hradu a kochal jsem se.
„Honzo, je ti tady dobře?“
„Je mi moc dobře! Ani netušíš jak mi je skvěle! Je mi zase dvanáct a šplhám tady s Pavlem, s Petrem, s Jožkou a s dalšími a je to fakt dobrodružné. A ségra se tady na pustém hradě bála!“
Dnes je věž zbavená borovic a je dostavěná. Ale nesmí se do ní. Tam, kde jsme si dělali piknik, je kaple s freskami. Ne, ty jsme tam nenamalovali. Ty tam byly už tehdy. Nevadí mi, že hrad opravili. Ani mi nevadí, že tam upálil Johanku z Arku. Tedy v příšerném filmu, kde hrad představoval Paříž.
Matouš objevil na internetu, že v Dačicích má někdo na zahradě úzkokolejnou železnici, a že ji na požádání rád předvede. „Železnice plná páry“ je nádherný splněný sen jednoho šikovného člověka a jeho kamaráda. Sehnali po Čechách zbytky důlních úzkokolejek, včetně výhybek a kolejí. A na zahradě si postavil Zdeněk Jirsa s kamarádem 400 metrů dlouhou dráhu. Mají dvě parní lokomotivy, jedna prochází rekonstrukcí, a dvě dieselové. Parní lokomotiva Jůlinka je vlastní výroby podle výkresů z roku 1909. Museli jsme si koupit jízdenku v pokladně.
„Kam to bude? Na konečnou? Zpáteční?“ Nastoupili jsme do vagónků.
„Přistoupil někdo? Prosím jízdenku!“ Pak nám paní průvodčí lístek štípla. Vystoupila na peron a výpravkou pustila vlak na trať. Konečná stanice je Tralalinkapatan. Tam se vlak otáčí a jede zpět.
„Když jsme doma s holkou samy a je krásně, tak si jdeme zajezdit! Jednu cestu jedu jako strojvůdce a ona přehazuje výhybky, zpátky si to prohodíme. Jsme prostě střelený!“ Ale krásně střelený!
Vrátili jsme se do Prahy. Začalo pršet a já jsem si sedl k počítadlu, abych se vámi podělil o to, jak jsem nádherně strávil víkend!
Díky Zuzano, Radku, Matouši, Pavle a Petře!
