Nedávno mi zemřela kamarádka. Smutná událost. Ale takový je život. Je škoda každého dobrého člověka. A blbci bohužel přežívají. Protože nezatěžují mozek, nehrozí jim mrtvice, ani jiné příhody. Nejhloupější člověk, kterého jsem kdy potkal, se těší poměrně dobrému zdraví, i když mu táhne na osmdesát. U této dámy bych se na chvilku zastavil. Její duševní výkony byly opravdu neuvěřitelné. Je intelektuálně velmi nesmělá. Když při jednom večírku rozdělovala tehdy čtyřletá Amálka silikonové rozpoznávače na skleničky, všichni si je dali na stopky skleniček. Až na tuto dámu, ta si kroužek strčila do pusy! Amálka na ni nevěřícně koukala a řekla: „To se nežvýká, to se dává na skleničku!“

Nebo jsem pracoval týden na letišti v Kolíně nad Rýnem.
„Kde jsi týden byl?“
„V Německu, v Kolíně, proč?“
„A cos tam dělal?“
„Co bych tam dělal, mé řemeslo, opravoval jsem tam letadla.“
„Tam je letiště?“
„Třetí největší v Evropě.“
„On byl v Kolíně v Německu! Ne nad Labem.“

Po operaci šedého zákalu kráčela s bratrancem Todorem naší ulicí, Todor měl operované oko zalepené.
„Od Rábí, bratře Žižko, od Rábí?“
„Proč od Rábí? My byli na Karláku.“

Ale to jsem odbočil. Pohřby nebývají mejdany roku. Když se čas naplní, lidé odcházejí. Když zemřela má maminka, byl jsem z toho špatný. Nemlátil jsem sice hlavou do zdi s výkřiky: „Co si počnu, co si počnu!“ Bylo a je mi po ní smutno. Vždy, když sedím na zahradě a popíjím víno, vzpomenu si na ni a na naše společné večery. Jestli je nějaké nebe, tak tam vždy připíjím mámě a dědovi s tím, jak je mi tady dobře, a že jim děkuji za krásný život.
Nemám rád pohřby, také kdo je má rád. I když jsem dělal na letišti s panem Čermákem. Ten říkal, že za mlada miloval pohřby, že věděl, kde jaká kapela hrála, a on chodil za pohřby a poslouchal hudbu. Budiž!
Velitel milic ČSA chodil na pohřby svých soudruhů a tam vynikal svými projevy. Ty pak kolovaly po letišti mezi zaměstnanci. Nepamatuji si jich mnoho, ale dovolím si citovat:
„Soudruhu, na závěr bych si dovolil ti popřát: buď zdráv!“ A ten soudruh tam ležel tuhý jako štolverk.
Jednou přišel na pohřeb pozdě, předstoupil v miliconářském před pozůstalé a do ponuré hudby pronesl: „Nejsem pozůstalý, nejsem člen rodiny, jsem člen strany! Pokračujte v obřadu!“
Jeho nesmrtelným rozloučením se soudruhem bylo: „Sejdeme se v popelu!“

Pak že nemůže být na pohřbech sranda!
Má anglická kamarádka chodila s dcerami zpívat na pohřby. Její dcera Charlotte mi vyprávěla různé příhody ze hřbitova. Jednou stáli kolem vykopaného hrobu a pěli, Všichni pozůstalí koukali do země, jen ona se podívala do hrobu a vykřikla: „Mami, tam už někdo je!“ Dostala pohlavek, ale pak se všichni do hrobu podívali a skutečně tam ležela tetička mrtvého, která uklouzla po mokré trávě a spadla tam. Praštila se do hlavy a omdlela. Charlotte jí zachránila život! Dnes je Charlotte policejní důstojník a je s ní velká legrace.

Užívejte si krásný květen, ne všem to bylo dopřáno!