Celou dobu mých studií mne provázel můj zvláštní vztah k vyučujícím. Buďto mne milovali (a já je) a nebo mě nenáviděli. Nic mezi tím! O mé sestře ani netušili, že existuje, natož, že je to má starší sestra. Ale mě znali všichni!
Miloval jsem poznámky v žákovských knížkách! Proti Honzovi Čejchanovi jsem byl ale pouhý amatér. Učitelka matematiky a fyziky Postránecká psala do žákovských knížek téměř fejetony. Pamatuji si jich nemnoho, ale stály za to: „Váš syn skáče po klavíru a řve jako tur! Na otázku, jak se jmenuje, zaštěkal jako pes!“
Paní učitelka Postránecká nenáviděla Láďu Hlavatého, nyní profesora matematiky na matfyzu. Nenosil si sešity, měl jen jeden, který měl nadepsán „spjef“ a tam si dělal poznámky. Díky své fenomenální paměti ani sešit nepotřeboval.
„Hlavatý, jak to že si to nepíšeš?“
„Protože máte ve třetím řádku chybu! A x je patnáct a y je šest!“
„Ale ty si to musíš psát!“
„A proč?“ A dnes přednáší na fakultě jaderné fyziky. A je to jeden z našich nejlepších matematiků.
Na rozdíl od Ládi jsem já nikdy geniální nebyl. Na střední škole jsem měl rád technické předměty, češtinu a dějepis. Když jsem začal studovat letadla, krom mechaniky, aerodynamiky a konstrukce, jsem všechno vypustil.
Na matematiku jsme měli Grosskopfa, což byl zlý notorický opilec, který chodil během vyučování do kabinetu na panáka s tím „že si zapomněl svou šestibokou versatilku“. Pak se vrátil, mlátil se mezi futry a řval. Když jsme měli volno, jako třeba Velikonoce, dal nám tolik úkolů, že jsme neměli šanci vůbec jít ven. Byl hubený a vysoký. Jednou se vrhnul na Míšu Reinerovou, drobounkou dívku, a začal jí bez důvodně mlátit hlava-nehlava. Po tomto incidentu Míša z naší školy odešla. Škoda, byla to skvělá holka!
U mě se rozhodl, že mě nechá propadnout, protože jsem měl vlasy „jako naondulovaná kobyla“.
„A dokavád se neostříháš, nebudu tě zkoušet!“ Nakonec jsem požádal ředitele o komisní přezkoušení. Trvalo to tři hodiny bez přestávky. Až už toho měl i ředitel dost a ukončil to. I když jsem vše správně vyřešil, přesto mi dal čtyřku! Naštěstí na letadlech jsme ho už neměli.
Profesor Ing. Krajina, to byla jiná liga. S ním jsem byl na stejné vlnové délce. Stejně tak s profesorem Králem. To byli profesoři, kteří mi dali základy samostatného myšlení. Ne, nestal se ze mne Kelly Johnson, který dokázal pomocí logaritmického pravítka spočítat a navrhnout F-104, nebo SR-71. To ne, ale pochopil jsem, jak věci ve vzduchu fungují a proč.
Na češtinu jsme měli profesorku Blanku Holou. Díky ní mám kladný vztah k rodnému jazyku a velkou slovní zásobu. Díky Blaničce, jak jsme jí říkali a díky Karlu Čapkovi. A také díky mé mamince. Ta mi dělala korektury mých prvních článků a podtrhávala mi stejná slova: „To nemůžeš kolem dokola používat stejný výraz, změň to! Tak píšou komunisti a ne chytří lidé! Slova jako komunista, či milicionář byla u nás doma považována za sprostá. Naštěstí jsem nikdy nikde nemusel nikoho oslovovat „soudruhu“.
Díky dobré škole jsem mohl celý život dělat to, co mě bavilo a co jsem miloval!