Koukal jsem v televizi na americkou limonádu „Nevěsta na útěku“. Jak říkávala má maminka: Jsou tam krásní lidé, krásné prostředí a na konci je „hepáč“. U mne to ale vyvolalo ještě jiné emoce. Vzpomněl jsem si na New York, kde jsem krátce pobýval. Tento stát ve státě je neuvěřitelný „vařící hrnec“. Když jsem měl volno, coural jsem po ulicích Manhattanu a jen jsem se koukal. Bylo na co. Do roku 1983 jsem nic takového neviděl. Po převratu jsem Ameriku celkem projel, ale NY je opravdu něco speciálního, je úplně jiný než San Francisko nebo Los Angeles. Pracoval a bydlel jsem v Charlotte (NC). To byla obrovská vesnice povýšená na město. Také zde byl uzavřen mír mezi Severem a Jihem. Tři ulice historických budov z 18. a 19. století si hýčkají a chodí kolem nich s úctou.

V NY nic takového není. Mrakodrapy, mezi nimi na pohyblivých píscích jsou čtyřpatrové domy. Ulice, kde na vás jde strach, vypálené domy, vykradená auta a o pár ulic dál nádherná „francouzská“ čtvrť, i když se tak nejmenuje. Little Italy, China town, 42. ulice, dříve plná sexu. Jižní cíp Manhattanu s Pevností Clinton. Výhled na Sochu svobody a moře.

Ve filmu hrdina přijede do svého newyorského bytu po neúspěšné svatbě, neb mu nevěsta zdrhne, jak má ve zvyku. Je v posledním patře nízkého domu. Na střeše je terasa s vyhlídkou na mrakodrapy. I když vím, že to byl fiktivní byt postavený ve studiu, můj kamarád takový měl. Samozřejmě s menší terasou (nebyla filmová, ale skutečná). Rád jsem k němu chodil. Nejen, že jsme si vyvářeli, ale pak jsme seděli a koukali na Chrysler Building. Když nepršelo a bylo snesitelně, seděli jsme na terase a koukali jsme se, jak koruna Chrysler Buildingu měnila barvy. Nádhera! Jednou nás chytla romantická. Sněžilo, ale my jsme si sedli na terasu v kabátech, popíjeli jsme whisky. Připadal jsem si jako čistokrevný Američan. Měl super hi-fi soupravu, ale jen jediné LP: Jenifer Rush. Dodnes mi píseň „Power of love“, ať originál, či „Už nejsem volná“ od Petry Janů, připomíná ty krásné večery.

To je blbost, sedět na terase, popíjet a koukat na Manhattan! Ale cosi z toho ve mně zůstalo. Již dávno nejsem v Americe. Jsem doma v nejkrásnějším místě na světě. Místo Manhattanu je Smíchov, ale nápad grilovat 27. prosince třeba ve sněhu je podobně praštěný jako sezení na terase v New Yorku.
„Honzo, doufám, že jste doma, když sněží, byla bych nerada, aby děti nastydly!“
„Ne, jsme doma, táta také chrchlá!“
Při této lži děti běhaly po zahradě a táta jim ukazoval s prstem na puse, aby chvíli neřvaly.
„Tedy ty lžeš, do pekla se hrabeš!“
„Až budete mít maso hotové, půjdete si to sníst domů ne?“
„Zuzanko, ne ty půjdeš za námi ven, abys byla také na vzduchu!“
„Jste magoři!“

Tuto tradici dodržujeme už několik let. A těšíme se na to celé Vánoce. A možná, že to má původ v našich sezeních na terase na Manhattanu. Není zde Chrysler Building ani další mrakodrapy, je tady ale naše stará zahrada a lidé, které mám rád. Není nic krásnějšího, není lepší dárek, než být s lidmi, se kterými je vám dobře. Zvukovou kulisu Manhattanu dokonale nahradí řvoucí Honzík a Amálka!