Chlapci stárli, stali se z nich pánové. Po Matesovi toužila sousedova dcera. Dělala na něj sladké oči, ale Mates byl neoblomný. Je to dodnes krásná ženská, ale má jednu obrovskou vadu: je voličkou Babiše. Ale tehdy byla ještě mladá. Stála v bikinách v Nežárce a Mates zahlásil: „Petro, víš, že máš nohy jako chlap?“ Mohu říct, že neměla.
Pak jsem přišel o chatičku a začali jsme jezdit na chalupu na Kosti. To bylo staré rozpadající se stavení, kde jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, protože tam nebylo co zničit. To jsme se už rozrostli. Začal s námi jezdit Matesův syn, který se kupodivu jmenuje také Honza. Mému Honzovi se narodila dcera. Nápad, že by se jmenovala Honza neprošel, tak dostala fádní jméno Amálka! Zato další vnuk je Jan. Mates má dva kluky, jeden má kuriosní jméno Jan a mladší je Štěpán.
A tak nás jezdí sedm. Těšíme se na to každý rok. Na Orlíku jsme měli na chatě neustálé kontroly od majitele, tchána Honzy. A tak jsme letos byli poprvé a doufám, že ne naposledy, na Sázavě u Chocerad. Nádherná chalupa! Matesova kamarádka nám ji ochotně půjčila. Sama má chatu nedaleko.
Od začátku našeho Trio Honzas vařím na přání. Půl roku dopředu děti sestavují jídelníček. Základem je polévka popa. Divné jméno, že? Znamená to pondělí-pátek. Většinou začínám kuřecím vývarem a pak do ní každý den přidávám nějaké další ingredience. Vloni skončila jako fazolačka. Jako školní jídelny mají uho, já mám popa. Ale na rozdíl od uha, popa mají děti rády. Naštěstí nejsou vybíravé a jsou všežravé. Pravda, musím ubrat koření, protože jejich maminky dávají jen špetku, aby se neřeklo a já dávám lžíce, protože jídlo má mít chuť. Mrzí mne, že nemohu používat mé oblíbené chilli. Ale mám dojem, že nebude trvat dlouho, a začnu ho také dávat.
Už se k snídani nepodává voda z ponožek, ale Mates vaří pořádný silný čaj. Do toho kapka mléka. Chleba s máslem, případně s hořčicí a pak teprve sušenky.
Letošní brguláš byl úspěšný. Ohromný kastrol zmizel. Normálně ho děti, nevím proč jedí studený, letos nestačil vychladnout.
Uvařil jsem jakýsi fekst, jak říkávala moje maminka experimentálnímu jídlu. Osmahl jsem na cibulovém základu vepřovou plec nakrájenou na kostičky, jako na guláš. Vedle jsem udělal smetanový základ, jako na svíčkovou s kořenovou zeleninou. Pak jsem to dal dohromady a přidal jsem do toho mražené houby, které koupil Honza. Vznikla z toho jakási parodie na svíčkovou s houbami. „Kluci houby nejedí, to je blbé!“
„No to je, protože jsem zachránil poslední dvě porce pro nás!“
„Kluci, vy jste jedli houby? To vidím poprvé!“
„Tejdo Kuldo, že tam žádné houby nebyly, že ne?“
„Byly a bylo jich tam hodně!“
„Tak to byly jiné, než jsme jedli doma.“
A tak to je i se saláty: „Štěpánek nejí cibuli, dávej jí do salátů míň, prosím.“
„Netuším, jak je to u vás doma. Tady vyjedl sůsek od salátu, což je balsamico a oliváč a plno cibule, polévkovou lžící. Že jo Štěpi?“
„To je špatně? Vždyť jsi mi to dovolil. A bylo to moc dobré!“
Letos se Trio Honzas neslo ve cvičné air softové střelbě. Upřímně, nelíbí se mi to, když si někdo hraje na vojáky. Ale děti střílely do terčů a byly šťastné. Pak jim rodiče odebrali zbraně, protože zahrada byla plná kuliček. Zbraně nahradila prkna, která Mates vyřezal to tvaru pušek. To se mi už líbilo. Hra „na troskotance“, kterou hrají již několik let a jejíž pravidla mi unikají, mohla začít. Spočívá zjevně v tom, že běhají po zahradě a strašně řvou. Někdy si v zápalu boje odřou kolena, nebo lokty.
Ve třetí kritický den, jsme navštívili muzeum Svět Škodovek, které je nedaleko. Kdo neviděl, prohloupil. Nemám rád tuto značku, ale muzeum naštěstí nepatří Autu Škoda, ale lidem ze Seznamu. U exponátů jsou vtipné popisky. Všechna auta jsou přístupná, ne jako v Boleslavi, kde muzeum je vlastně show room, kde si zaplatíte vstup, aby jste mohli vidět totéž, co je na ulicích. Zajímavé prototypy jsou kdesi u stropu a nejsou přístupné.
Moc jsme si to užili. Amálka měla strach, že už ji nebudeme s sebou brát, protože je holka. Ujistili jsme ji, že nám to určitě nevadí. Honza musel odjet do práce už ve čtvrtek, a tak jsem se staral o vnoučata. Vrátil jsem je mamince špinavá, ale šťastná. Amálka brášku i sebe převlékla do čistého ale už ráno, a my jsme odjížděli až po obědě…
Zvláštní poděkování patří majitelce chaty, která nám umožnila prožít takový krásný týden.
Ať žije Trio Honzas 2024!
