„Kluci, nebudete věřit, přišel sem XY. Viděla jsem, jak stojí ve dveřích, a už jsem si brala křídu. Ten den jsem měla tu průhlednou blůzu, čárky přibývaly velmi rychle. Pěkně jsem se vyprsila a on se podíval, usmál se, pozdravil a nic! On je strašně mrňavej, prevít jeden! V televizi vypadá normálně. Přitom měří snad jen metr šedesát!“
Nevím, kde je konec našeho erotického symbolu. Nejspíš někde v urnovém háji. Muselo by té dámě být už přes sto. Byla krásná a byla s ní legrace. Čest její památce.
Rusky poznáte podle umělohmotného poprsí. Plastické operace této části ženského těla byly zlatým dolem doktorů v Karlových Varech. Když jsem pracoval na letišti v Rize, také jsem odbavoval letadla turecké společnosti THY. S touto společností létaly Rusky z Antalye do Rigy a pak dál do Moskvy. Když se blížil čas příletu THY, najednou se kolem stání tohoto letadla objevila spousta kolegů mechaniků, o kterých jsem do té doby ani netušil, že jsou v práci. Letiště procházelo velikou modernizací. Byly hotové tunely, které přijížděly k letadlům. Ale cestující pak museli po schodech, protože hala ještě nebyla dokončená. A právě to byl důvod, proč se najednou u plechových schodů objevilo tolik mechaniků. Dlužno podotknout, zlomyslných. Proč? Aby sníh mohl odtékat, byly plechové schody vybaveny otvory. Letadlo bylo plné umělohmotných Rusek. Když už ta plastika stála takové peníze, musely se pochlubit. Ať byla zima nebo vedro, chodily v upnutých tričkách s dekoltem, v minisukních a na nohou lodičky na jehlách. Spojení jehlových podpatků a děr v plechových schodech bylo smrtící. Vydesignovaná Ruska vystoupila na schody, přesvědčila se, že má s dostatek diváků a udělala osudný krok. Někdy i víc kroků. Než jí podpatek zajel do díry a ona pokračovala setrvačností vpřed. Když jsme je pod schody zvedali, některé byl zralé na doktora, jak si rozbily kolena. Sukně měly nad hlavou, holý zadek v tangách špinavý od schodů.
Někdy přiletělo letadlo plné rodin s dětmi. To se kolegové otráveně rozcházeli za prací. Já vím, byla to silně škodolibá zábava, fuj! Když jsem potom v kanceláři THY vypisoval papíry, zažil jsem tam mnohokrát, jak se postižená „dáma“ dožadovala odškodného. V ruce mávala lodičkou od Blahnika s ulomeným podpatkem a řvala na zástupkyni oblíbené: „Víte kolik mne ta bota stála? To si vy nevyděláte ani za rok!“ Zástupkyně tureckých aerolinií byla herdek baba. Ta se s tím nepárala. Nechala Rusku vykecat, pak se ve svém metráku vztyčila za stolem a zařvala: „Už jste skončila? Ano? Tak vypadněte a příště si vezměte na nohy něco normálního. Ven!“
Ruská polokurva vytřeštila oči, zvedla se a bosky opustila kancelář.
„To tady mám každý den! Co si o sobě myslí, sakra? Dáš si se mnou kafe? Teď už bude klid.“
Měl jsem v rodině také jednu, která toužila po velkém poprsí. Když jí bylo sedmdesát(!), dal jí to přítel k narozeninám jako dárek. Nikdo z pražských chirurgů s tím nechtěl mít nic společného a tak se vydala za zkrášlením až do Olomouce. Je to hubená vrásčitá stařena, ale celý život chtěla mít velká prsa. Když se vrátila z Olomouce, koukal jsem jako blázen. Nevěřil jsem svým očím. Proti oknu stála stařena s gigantickým poprsím. Říkal jsem to Zuzaně, co si Mrkev (její přezdívka kvůli barvě vlasů) nechala udělat.
„Prosím tě, ty jsi jak umanutý, co se poprsí týče!“
„Však uvidíš sama!“
Netrvalo dlouho a Mrkev seděla na zahradě jen v tričku, aby každý viděl, co jí pořídil její přítel. Když zaregistrovala, že se na ni díváme, vstala a prošla kolem nás, abychom si všimli.
„Ty bláho, tys nekecal! Ta se snad zbláznila!“
Rok se sešel s rokem a obří implantáty musely ven. Tělo je nepřijalo. Ale aspoň na rok se jí splnil sen, že po ní všichni koukali. Jedinou chybou bylo, že jsem si ji nestačil vyfotit… To by byla fotka do kabinetu kuriozit doktora Caligariho!
A tím končí mé prázdninové lehce erotické vyprávění.