Což udělali a my jsme letos poprvé využili jejich pohostinství. Ale cesta z Prahy do Nové Bystřice a pak do Slavonic byla tentokrát trnitá. Předpověď byla, že bude ráno pršet, ale pak se vyjasní a bude krásně. Pršelo celou cestu. Čím víc jsme se blížili na jih, tím víc pršelo.
„Nepojedeme přes Hradec, tam jsme vždycky zabloudili. Vždy je tam někde díra do země a objížďky jsou strašné. Pojedeme jako na Třeboň a tam v Lásenici odbočíme na Novou Bystřici. Mám to v navigaci, neměj strach.“
Jeli jsme kabrioletem, to je nejlepší auto do deště, to dá rozum. Odpoledne má být krásně. Nebylo! Jeli jsme a jeli. Stírače stěží braly vodu a to jsem je měl nové!
„Hele, neměli jsme tady někde odbočit na Bystřici?“
„Já nevím, Honzo, mně se vybil telefon.“
Podal jsem Zuzaně svůj telefon, aby si tam otevřela navigaci.
„S tím to neumím!“
Každý soud by mě osvobodil! Jeli jsme po jakési okresce, která byla samá díra. Najednou vidím dům s nápisem „Gaststatte“. Abychom se z Rakušáků nepo… Jenže i ostatní domy byly upravené s muškáty za okny. My jsme byli v Rakousku! Malá navigační chyba a tu máš čerte kropáč!
Okreska se změnila v lesní cestu. Na lesní cesty je nízké sportovní auto úplně to nejlepší! Nabral jsem si vodu do klimatizace a v autě bylo jako v Božkově parovoze. Vůbec nebylo vidět ven. Zajel jsem před jakýsi rakouský penzion a tam jsem chvíli stál, než se voda odpařila. Pak jsme se hrdinně opět vrhli do boje s lesní cestou, vodou a vůbec nepohodou. Minuli jsme ceduli Republik Osterreich a ceduli Česká republika a byli jsme v Nové Bystřici!
Zajeli jsme na parkoviště Muzea veteránů. Majitel Pavel Janouš musel zůstat v Praze a tak se nás ujal jeho skvělý otec. Také blázen do aut.
„Proboha kudy jste to jeli? Přes Rakousko? Jak jste se tam dostali?“
„Když vidíš prd, tak se malá navigační chyba stane raz, dva!“
„Vypijte si kafe, pak vám ukážu novinky, to budete koukat!“
Kafe jsem si po takové strašné cestě fakt zasloužil. Jsem v muzeu každou chvíli. Nejraději mimo sezónu, kdy tam nejsou lidi a dobře se fotí a mohu si dát cedule a provazy stranou. A hlavně tam není tradiční „chlapeček v modré bundičce“, který překáží na všech fotkách. Protože pršelo, muzeum bylo plné.
„Máš tam chlapečka v modré bundičce, bacha!“
Chlapeček, fotící telefonem asi z třiceti centimetrů byl nahrazen maminkou s pěti dětmi, to byl pionýrák v modrých bundičkách! Zuzana je svým vzteklým výrazem zapudila a tak jsem si mohl nakonec nádherného Overlenda 1911 vyfotit. Poslední postavený skutečný Lincoln, než ho Lincoln prodal Fordovi, je také nádherná novinka.
Jako obvykle jsem si muzeum užil. Pan Janouš senior je skvělý společník. Je to nádherná bláznivá rodina, která žije auty!
Když jsme se rozloučili, na parkovišti jsem si sedl do Thunderbirda a protože už nepršelo, stáhl jsem střechu.
„Vy teda pokoušíte bohy! Nu což, v Anglii se prodá nejvíc kabrioletů na světě a prší tam nejvíc v Evropě!“
Nepršelo, a do Slavonic jsme dojeli bez jediné kapky deště. Ubytovali jsme se u Giordanů. Nádherné bydlení! Na večeři jsme šli do Besídky, dalšího renesančního domu. Je to jediná fungující restaurace ve městě. Je jednodušší brát dotace, než nedej bože, pracovat! To bývalí soudruzi pohraničníci, voliči Babiše ještě nepochopili. Na dlažbě jim leží peníze, stačí se sehnout.
Vrátili jsme se domů ve čtvrtek večer, začalo krápat a já byl utahaný jako kotě. Ale plný nádherných zážitků!
