V červenci jsme na Landštejně ještě v deset večer hráli volejbal a kolem jedenácté jsme dostali první napomenutí od rodičů, že je čas jít spát. Bylo mi kolem deseti a většinou jsem to ignoroval. Teprve facka od ségry mne upozornila, že už je čas.
Krásná doba! Teď jsem to prožíval znovu s Amálkou (10) a Honzíkem (5). Bez rodičů kázeň silně povolila. Ale od toho je tady přece dědeček, ne? Po vzoru mého dědy jsem večer, když se začalo stmívat, vyprávěl dětem příběhy. K tomu jsem jim krájel jablka a sypal je skořicí. To se stalo rituálem. Sedíme večer na zahradě, jíme jablka nebo hrušky a povídáme si. Honzík, jako hloupý mladší bratr je sestrou pohlavkem napomínán, aby nerušil. Co mi to jen připomíná?
Vedro večer povolilo, po zahradě funěli ježci. Netopýři létali na své noční lovy. Praha jen vzdáleně hučela. A při tom bydlím jen dvacet minut od Václaváku! Před covidem Praha hučela poměrně hlasitě. Teď je slyšet daleko méně.
„Jseš hluchej, vole!“ Možná, že již můj sluch není co býval, ale Zuzana slyší dobře…
Když jsem byl prvně v životě v New Yorku, zarazilo mě, že jsem v Brooklynu slyšel celou noc policejní sirény nebo sanitky. Psal se rok 1983. A dnes, když sedím večer na zahradě slyším také sanitky a policajty. Považuji to za normální. Ostatně, kousek ode mne jsou dvě velké nemocnice: Motol a Homolka. Vrtulníky létají celou noc.
Když byla Amálka malá, koupali jsme se v bazénu. Nad námi letěl poměrně nízko policejní vrtulník. Byl pátek a to létali hlídkovat nad dálnice.
„Amálko, zamávej pánům pilotům!“
Amálka zamávala a stalo se něco neuvěřitelného. Vrtulník se zastavil, otočil a sklesal. Z kabiny se vynořily ruce pilotů a mávaly malé holce. K tomu blikali světlometem pod přídí. Amálka z toho byla překvapená, stejně jako já. Ještě zahoupali s celým vrtulníkem, přidali plyn a odletěli. Piloti koukali, jestli se někde ve vilách na Smíchově nekoupe nějaká nahatá krasavice a chtěli si zpříjemnit v letním horku službu. Ano, koupala se v bazénu nahatá ženská. Teda jen tříletá, ale ženská. Jardovi Vlčkovi očesal vrtulník třešně, ale on by je stejně nechal shnít. Ale my jsme z toho měli druhé Vánoce.
„Brácha, ti tvoji kamarádi jsou debilové, proč lítají tak nízko? Vždyť nám mohli shodit střechu!“
„Ségra, neshodili a chtěli vidět nějakou nahatou ženskou, tak se na ni byli podívat.“
„Ty tady máš nějakou babu? A co Amálka?“
„No, tu právě myslím, ta mi stačí ke štěstí! A nebyli to moji kamarádi, já piloty od letky ministerstva vnitra neznám.“
Je to už strašně dávno. Amálka dodnes mává na vrtulníky, když se koupe. Honzík jí v tom vydatně pomáhá. Ale ty doby jsou už pryč a ségra může klidně spát. Nevím, jestli klidně.
Záviděla, že já tady děti mám a ona ne.
Měl jsem velké plány, kam s dětmi půjdeme, ale při teplotách nad třicet stupňů je přece jen bazén lepší řešení než edukace. Ona stačila cesta na nedaleké hřiště. Tam to ráno šlo, byl chládek, ale zpět v poledním žáru a do kopce, to bylo za trest! Ale nápady jsem měl, to jo!
Výročí vpádu Rusáků si připomínám každý den, když poslouchám zprávy. Ten národ se nezměnil. A stále platí slova Havlíčka Borovského: Rusa se boj!
