Měl jsem v práci kolegu. Začínali jsme po roce 1990 spolu v Anglii. Prožívali jsme změny, které tady nastaly. V roce 1982, když umřel konečně Brežněv, hrál v hospodě na kytaru a zpíval. V den státního smutku! Nějaký snaživý soudruh ho práskl a on se dostal až k soudu. Líčil mi tu šaškárnu velmi podrobně.
Začalo to tím, že ho soudruzi policajti po zatčení zmlátili. Byl přeci den státního smutku! Pak se konal v Hradci Králové soud. Dostal 12 měsíců podmíněně! Soudružka soudkyně při pronášení rozsudku se slzou v oku (to dosvědčilo několik kamarádů) pronesla nezapomenutelnou větu:
„Kdyby vám umřela maminka, budiž! Vy jste hrál a popíjel v hospodě, když zemřel soudruh Brežněv!“
Tato srdnatá soudružka klidně soudila v Hradci i po převratu a věřím, že se dožila ve vší svěžesti jako soudkyně důchodu. Na to mají soudruzi univerzální výmluvu: „Inu, taková byla doba!“
Letos v lednu u příležitosti rodinné oslavy jeden host pronesl:
„Všichni jsme přece byli ve straně, ne?“
„Já ne, já jsem ze slušné rodiny!“
Koukal jak puk. Také jsem začal dělat kariéru až ve čtyřiceti, po roce devadesát, když bolševik padl. A u cizí společnosti, protože u ČSA si to stále rozdávali mezi sebou jen komunisti. I když zahodili rudé knížky a tvrdili, že vlastně ve straně nikdy nebyli.
Se smrtí Brežněva jsem zažil úžasnou příhodu. Classic Rockenrol Band pořádal ples v hotelu Tichý na Žižkově. Z důvodu státního smutku, byl ples zrušený. Před hotelem byla horda policajtů, kteří hlídali, jestli jsme patřičně smutní. Byli jsme akorát naštvaní!
Jenže rok na to šel v Rusku do pekla další geront a ples byl opět zrušen. Teprve napotřetí se to povedlo! Tančili jsme jak smyslů zbaveni. Byla to nádhera. Samozřejmě na vše dozírali tajní soudruzi. Když Pepa Pilař začal zpívat: „Štrougal je vůl, Štrougal je stará kráva!“ okamžitě tajní soudruzi vystartovali s odznaky a chtěli zatýkat. Na to čekal Franta Štrougal s občankou v ruce a s výkřikem:
„Jen je zavřete, je to verbež lotrovská, furt mi nadávají!“
Pročež si soudruzi pečlivě opsali jeho nacionále. Franta se chechtal a řekl, že dělají dobře, že zavolá zítra strejdovi, jak jsou bdělí.
„Mohu si opsat vaše čísla, aby věděli na ÚV koho mají pochválit?“
Policajti tiše zmizeli. Netušili, jestli je to skutečně příbuzný či nikoliv. Jo, taková byla skutečně doba!
Když mi nedávno jeden člověk ukazoval své diplomy z mládí, mezi různými byl i diplom vítěze v soutěži „Partizánský samopal“. To bych ještě snad pochopil, ale když mi ukázal diplom „Mladý milicionář“, věděl jsem, že jsem přišel o jednoho kamaráda. Taková věc se nepromíjí. Nemohl jsem to pochopit. Měl jsem ho za celkem slušného člověka. Od té doby se stýkáme minimálně. Asi jsem moc citlivý.
Ještě, že jsou ty doby již za námi!