V červnu téhož roku mámu odvezli do nemocnice. Rozhodla se, že už je tady je dlouho (86) a že už tady nechce být. Zemřela na celkové selhání organizmu. Odešli dva lidé, které jsem měl rád. Musel jsem řešit svou situaci na letišti a také doma.
Byl jsem z toho všeho špatný. Máma i Láďa mi chyběli. Zuzana byla v té době na pobytu jako stevardka s Láďou Kouklíkem a líčíla mu, jak neví, co se mnou.
„Jeďte na Aeginu do Řecka. Ráno sedneš v Praze do letadla a večer jsi na pláži. Dám ti telefon na jednoho pana hoteliéra. Má skvělé ceny a jeho hotel je přímo na pláži.“
Tak se i stalo. Nechtělo se mi tam. Byl jsem tam kdysi s bývalou ženou, její kamarádkou Ivankou a Honzíkem. Neměl jsem na to místo ty nejlepší vzpomínky.
„Prosím tě pojeď, uvidíš, že ti to udělá dobře! Já tam fakt chlapy honit nebudu. Dáme si víno a řecká strava je skvělá. Uvidíš, že ti to prospěje!“
I stalo se, podlehl jsem. Skutečně - večer jsme seděli na břehu mořském. Koukal jsem do vln a poslouchal hučení. Fyzicky jsem měl dojem, že se mi vracejí síly.
Od té doby jezdíme každé září na „náš“ ostrov. Pan hoteliér nás adoptoval. Byli jsme na svatbě jeho syna i křtu vnoučka. V době finanční krize, kdy přestali jezdit Němci, pláže zely prázdnotou. Nám to nevadilo.
Náš skvělý hotel byl otevřený a vždy nás vítal pokoj číslo 36. Primitivní, čistý a náš.
Postupně nás na ulici vesnice začali zdravit lidé z restaurací, kaváren, pekařka, prostě jsme tam jezdili jako domů. Zažil jsem tam oslavu prvního deště, když po třech měsících poprvé zapršelo. To už tam byli jen místní a jejich děti. V bouřce se slavil každý blesk, děti skákaly do louží po břiše. Při každém blesku někdo zvolal: „Ten byl pěkný, nalej nám!“ Když přišla řada na mne a chtěl jsem objednat, seřvali mě, že jsem host a vážený, když s nimi sedím v lijáku venku. Utekli jsme tehdy včas. Ráno po vesnici různě pospávali ti, co nedošli.
Letos skutečně první déšť neslavili. Za tři dny napršelo tolik, co jindy za rok. Hlavní město bylo pod vodou, přes metr vody v ulicích. Měsíc poté nebylo po škodách ani stopy. Všechno fungovalo a jak říkal můj řecký kamarád, má to jeden klad, všechno je umyté. Ostrov jsou strmé kopce a skály a voda teče přeci dolů. I v Řecku.
Letos jsme jako každý rok objednali náš pokoj číslo 36. Vše potvrzeno, jen jsme se těšili na září. V červnu přišla sprcha. Mail, že pro různé rodinné problémy nebude hotel tuto sezónu otevřen. To nám Chronis neměl dělat! Hned vedle je hotel Liberty 2. Měli volné pokoje, tak jsme si jeden zaknihovali. Hotel je to krásný a na dobrém místě. Až na personál. Pokoj s vyhlídkou na moře? „No problem!“ Součástí jsou bohaté snídaně. Výhled na moře spočíval v tom, že jsme koukali na zadní trakt vedlejší restaurace sto metrů vzdálené. Kuchyně byla vybavená odsávacím zařízením. Naštěstí je ta restaurace „vyhlášená“ takže je špatná a téměř nikdo tam nechodí. Leč pro pět hostů pořádají „řecké večery“. V zahradě pod naším pokojem statečně hudlali. Hodinu se to dalo poslouchat, ale do tří hodin do rána už ne. Museli jsme zavřít dveře a pustit klimatizaci, což sice utlumilo hudbu, ale strašně jsem se nastydl.
K „bohaté“ snídani byl plátek jakési babišárny a plátek sýra, med, marmeláda a máslo. Každý den to samé. Džus, káva nebo čaj. Na pytlíkovém čaji se toho zkazit moc nedá, ale kafe byla jakási hnědá voda nevalné chuti. V Řecku dostat mizerné kafe je unikát. Při tom měli na baru profesionální kávovar. Jak k takovému hotelu přišli ti dva idioti jsme se dozvěděli až později: zdědili ho po mamince! Škoda hotelu!
Na ostrově panuje kult koček. Jsou všude a všech možných druhů. Jsem kočičí člověk a tak mi to nevadí. V naší obci tomu šéfuje obří černý kocour, kterého jsem díky specifické vůni, před léty pokřtil na Mr. Garlic. I letos přišel, drcnul do mě hlavu: „Nazdar, to je dost, že jste tady!“ Občas mne doprovázel i k vodě. V jedné restauraci je kočičí máma s dítětem. Když se dítě vydrápe na klín, máma sedí opodál a sleduje, aby mu nikdo neubližoval.
Odjížděli jsme odtud se smíšenými pocity. Moře krásné, kamarádi skvělí, ale ten hotel - to bylo šlápnutí do příslovečného lejna!
