„Ami, nemusíš ho nosit, sluníčko je už bezzubé.“
„Dědo, ten tady být musí.“
No, když musí, tak musí. Sedím venku a užívám si. Víte, že i to kafe chutná jinak? Občas spadne nějaký ořech a skrz větve stromů se probíjejí sluneční paprsky.
Přiletěl jsem z Athén, kde bylo 31 stupňů. Tady lilo a bylo sedmnáct. To byl šok. Ale druhý den se vyčasilo a začalo mé oblíbené babí léto. Tím nemyslím zájezdy důchodkyň do Hurgády…
Děti lítají po zahradě a řvou. To mají v popisu práce, tak to má být. Připravuji na grilu večeři a lákám je, aby si umyly ruce a přišly ke stolu.
„Honza mi sebral kukurikáno, ať mi to vrátí!“
Že nevíte, co to je? Já také ne a ségra, která je zahradní architekt, to také neví. Je to jakási ozdobná travina, která dosahuje dvou metrů. Jmenuje se samozřejmě úplně jinak, ale pro děti to je kukurikáno. Netuším, jak přišly na tento název. Ale vím, že to je častý předmět sporů. Na podzim travina usychá, děti ji rvou a běhají s ní po zahradě. Když jsem byl v jejich věku, trhal jsem jinou travinu, oholil jsem z ní listy a měl jsem to jako anténu od vysílačky. V té době ovšem byla naše zahrada „typ Boubín“. Dnes ségra vše osázela a vytvořila tak z Boubína park. Pro mne největší zahradnický výkon je posekání trávy. Zahradní práce mne nikdy nebavily. Musel jsem sbírat popadané ovoce a házet ho na kompost. Upřímně jsem to nenáviděl. Neláska k zahradničení se mne drží dodnes. Švagr nade mnou ohrnuje nos a říká tomu lenost. Asi má pravdu. Ráno, když na zahradě snídáme, on už pobíhá v montérkách kolem a je naštván, že se flákáme a nic neděláme. Ale je to krása v podzimní ráno sedět na zahradě, poslouchat ptáky a bláznivého Kučeru. Bláznivý Kučera (42) je magor, jenž je naším sousedem. Síla jeho hlasu je na hranici bolestivosti. Rozumí úplně všemu. Svým řevem rozebírá Měnový fond, organizuje vládu, dělá sestavy všech myslitelných fotbalových týmů atd. Byl jsem s dětmi na Okrouhlíku, což je nedaleké dětské hřiště. Je tam mimo jiné i hřiště fotbalové. Tam Amálku zaujal magor, který sám ve fotbalovém dresu jakéhosi slavného čutálisty běhal za míčem a ještě si to komentoval:
„Krásná přihrávka na Messiho a Messi běží sám na bránu soupeře a už ho nikdo nezastaví a gól!“
„Dědo, co je to za magora, vždyť je tady sám?“
„Amálko, ale nikomu tím neškodí, tak ať blbne!“
„Messi si přehodil míč z levačky na obávanou pravačku a pálí!“
Protože jsem viděl, že netrefí bránu, tak jsem ve stejném tónu zařval: „A hovno!“
Kučera se otráveně sebral, vzal míč a šel domů. Trénoval také svou dceru, která je intelektuálně silně nesmělá. Její vrcholné vystoupení bylo, když Zuzana šla ráno do práce a přemýšlela, jestli má vše potřebné s sebou a najednou zpoza plotu vyskočila Kučerová a zařvala:
„Žab, žab!“
Zuzana se tehdy strašně lekla. Ale u téměř patnáctileté holky to byl pozoruhodný výkon!
„Když si nezlepšíš běh, nemůžu tě dát do sestavy!“ křičel na ni její stejně dementní tatínek. Už jsem ji dlouho neviděl, dost možná, že trénuje na Maracaná.
Mladý Kučera přestal trénovat fotbal a začal se zabývat tím, že ho chce někdo otrávit. Napřed vlastní rodiče a teď my. Chodí po zahradě a rozprašuje jakýsi sajrajt, který má odstranit plyn, kterým ho chceme otrávit.
Ale stejně je krásný podzim!
