Své dětství jsem trávil s babičkou na lávce přes nádraží. Miloval jsem Pohádky o mašinkách (a dodnes je miluji) od Pavla Naumana. Kniha vyšla v roce 1942 a nádherně ji ilustroval Kamil Lhoták. Na rozdíl od neumětela, který nakreslil večerníček pro ČT, věděl jak lokomotiva vypadá. Tam na té lávce jsem mohl příběhy i prožívat. Ve čtyřicátých létech, kdy ta úžasná knížka vyšla, bylo Smíchovské nádraží královstvím parních lokomotiv. Vlaky, které jely na Hlavní nádraží, dostaly elektrickou mašinu. To pokračovalo i v padesátých létech a já jsem se mohl kochat starými lokomotivami. Když jel Albatros, nebo Papoušek, musel jsem se napřed nechat ofouknout kouřem na jedné straně mostu, pak přeběhnout na druhou a dýchat ten skvost. Že to je jedovaté jsem tehdy netušil a babička na mne trpělivě čekala v kavárně na nádraží.
Před několika léty jsme jeli s Amálkou vyhlídkovou jízdu s historickým motorákem z Hlavního nádraží, přes Smíchov a po Pražském Semmeringu až do Zličína. Nádherný zážitek! Cestou jsme dojeli cyklovlak, který se porouchal. Náš historický motorák se připojil a dotlačil ho až do Zličína. Amálka seděla na palubní desce a pan strojvůdce jí řekl, že od teď jsme záchranný vlak, a že musí dávat pozor, aby se vlak nerozpojil. Tehdy čtyřletá Amálka byla strašně důležitá osoba. Když odpojovali moderní motorák od našeho, Amálka seděla na bobku a pečlivě vše pozorovala.
Amálka je holka, se kterou začíná mlátit puberta (11). Když jsme sami bez diváků, jen s jejím bráškou, požaduje před spaním číst Pohádky o mašinkách! Musí je znát za ta léta už nazpaměť . V létě mne nouze dalších pohádek dohnala k tomu, že jsem si musel kapitoly vymýšlet.
„Bylo to dobré, ale to v té knížce není, dědo!“
Koukám na knihovničku dětských knížek na okně, mezi nimi na čestném místě jsou „mašinky“, ohmatané a odrbané.
Vrátím se k cestě do Zličína.
„Jestli chcete jet s námi zpět do Prahy, tak vás vezmeme. A zadarmo, když Amálka pomáhala!“
„Nám to stačí na Smíchov. Díky!“
Přijeli jsme na Smíchovské nádraží. Přecházeli jsme přes nádraží po lávce, kde jsem trávil dětství.
„Amálko, jdeme přes nádraží, kde se odehrávaly pohádky. Podívej se napravo, tam je dvacátá sedmá kolej. Vidíš tu rezavou výhybku? Určitě víš, kam vede.“
„K Zababovi, dědo, já bych raději už šla!“
„Ty se bojíš, viď? Ale není úplněk, ani půlnoc. Mašinka, výhybka, hradlo most…“
„Dědo, mně se chce čůrat, pojď už prosím!“
Drtila mi svou malou tlapkou ruku. Tak jsme raději šli.
Vloni v létě jsme večer seděli na zahradě, byla krásná noc. Škoda jít spát.
„Amálko, Honzíku, je úplněk, co kdybychom zajeli na Smíchovské nádraží? Jenom se podívat na vlaky?“
„Nám se chce spát, kterou nám dneska přečteš?“
„Vy se bojíte, co? Do Zababova bychom nejeli, jen se koukneme na vlaky a nádraží v noci. Dobrá, vyčistit zuby a šup do postele!“
Dnes už se Amálka, ani Honzík bát nemusí. Kazisvět Sekyra lávku nechal strhnout, a tak nás odřízl on našeho dětského snění.
