Otevřu rádio: Mašínové. Otevřu televizi: Mašínové! Mám strach otevřít lednici! Včera jsem poslouchal na Českém rozhlase plus rozhovor jakéhosi režiséra, který natočil dokument o bratrech Mašínech. Podle toho, jak žvanil, je to spíš apoteóza, než dokument. Byl zcela unesen knihou Oty Rambouska „Jenom ne strach“. Ota byl Mašíny nadšený. Dokonce mne v roce 1983 donutil, abych se s nimi v New Yorku sešel. Na rozdíl od pana režiséra jsem z nich rozhodně nebyl nadšený. Protože jsem knihu o nich a jejich „hrdinském“ útěku před tím přečetl, byl jsem udiven, jak to měli naučené a v podstatě deklamovali onu knihu. Protože jsem před tím dělal několik rozhovorů s pamětníky, kteří jezdili na besedy po školách, věděl jsem, že opakují neustále to samé. Většinou přibarvené a zastřené časem.

Pan režisér neustále mlel o tom, jak Mašínové vstoupili v USA do Special Forces. A tak bojovali proti komunismu. V době, kdy jsme se setkali, byli důchodci. Jeden z nich měl parku s nášivkou Marines. Chlubili se, jak úspěšně obchodují v Africe se zbraněmi. Že by boj proti komunismu?

Naše setkání skončilo otázkou:
„Ty se vracíš do Československa? To musíš být fízl nebo blázen!“
Měli jasno! Pan režisér tvrdil, že jejich charizma si ho zcela získalo. Mě si určitě nezískalo. Byli mi z duše protivní. Otovu knihu, kam se mi podepsali, aniž bych je o to žádal, jsem doma kamsi založil.

Když se redaktor rozhlasu ptal režiséra, jestli považuje za hrdinství podříznout spoutaného policajta, režisér zcela mimo odpověděl, že komunisti oběsili Miladu Horákovou. „A ta umírala dlouhých šest minut! A kati se tím nesmírně bavili.“

Být potomkem doktorky Horákové, toho pitomce bych žaloval. Otírat se o smrt skutečné hrdinky a přirovnávat ji k vrahům? Vím určitě, že na dokument tohoto šaška, ani na hraný dokument určitě nepůjdu. Pro mě to jsou jednou pro vždy vrazi. Kolik lidí emigrovalo z naší země a zůstali po nich tady mrtví? A hájit se tím, že to jinak nešlo, že komunistická policejní mašinerie také vraždila, třeba generála Píku, nebo Dr. Horákovou?

Nechápu proč se kolem nich strhnul takový humbuk. Když před tím byly noviny plné toho, že Agáta Hanychová někde ukázala kalhotky, podprsenku. Nebo naopak neměla podprsenku? Už nechci slyšet o Mašínech ani slovo, vraťte mi Hanychovou, nebo Lucii Vondráčkovu. Netuším, čím se ty dámy živí, vím určitě, že nevraždí, maximálně ukazují části svého těla a jakoby náhodou jsou u toho fotografové bulváru. A také nezapomeňte otevřeně hovořit o vaginální suchosti. Když jsem na večírku narozenin Slávka toto nadhodil, dámy mne seřvaly, že jsem trapný. Já jsem jen chtěl splnit přání té dámy v televizi.
„Zuzano, není čas hovořit otevřeně o ….“
„Jdi už s tím do háje, jsi trapný!“
„Já jen jestli není čas…“
„Honzo byli jsme na muzice a teď máme nalité červené víno, tak nepruď!“

Napsal jsem kamarádovi Petrovi, znalci bulharských vín, jak je na tom s otevřeným hovorem o vaginální suchosti.
„Ani se neptej, prý jsem stejný debil jako ty!“

Fakt, ať jde televize do háje. Mašínů už mám plné zuby a otevřeně mluvit o vaginální suchosti, i když k tomu vyzývají, nesmím!
Tak nevím.