Je podzim. Vítr honí po zahradě listí neuvěřitelných barev. Od zelené přes oranžovou až po červenou. Děda zasadil v roce 1926 červený buk. Dnes je to nádherný mohutný strom. Na jaře má zelené listí a teď se celý zbarvil do červena. Na tomto stromě jsme se Šubánem trávili mládí. Lezli jsme po něm jako opice. Měli jsme tam Spitfira nebo Hurricana. Byly a jsou tam dvě silné větve na stejné úrovni a tak se snadno změnil na kokpit Wellingtona. Bráchanec Todor nám tam naistaloval elektrický rozvod se spoustou žároviček a vypínačů, Díky nedaleké skládce, na kterou vyhazovaly Sběrné suroviny zbytky svých náklaďáků, jsme měli nekonečné zásoby náhradních dílů. A bylo úplně jedno, jestli byly budíky z ereny, nebo z barči. Pro nás to byl originál z Anglie. Záleželo na fantasii. Když byl Honzík malý, tak jsem mu ukazoval zbytky kokpitů. Bohužel, zrovna nešťastnou shodou náhod, synovec představoval rodiče své budoucí ženy mé ségře a švagrovi. Vycházeli z domu a viděli nás na stromě. Žoviální pán se zeptal:
„Copak tam chlapci děláte?“
„Letíme na Maltu!“ pronesl Honza.
„Ale letadla snad létají na benzín a ne na maltu?“
„Von je asi blbej, že jo tati?“

No, manželství nezačalo nejlíp a brzy také skončilo. Ale nemyslím, že by to bylo naší vinou.

Kolem čtvrté, když popíjím čaj v arkýři, sluníčko mi svítí do očí. Nízké podzimní slunce. Když jsem tady měl Amálku, tak si v tu dobu přestala kreslit a vlezla si mi na klín a říkala, že ji sluníčko šimrá. No, něco na tom je. Zuzana, která má v arkýři křeslo proti mně, tudíž zády ke sluníčku, říkala, že se strašně mračím. Nemračím, mhouřím své stařecké oči.

Rád vzpomínám na Amálku, když ještě nebyla školou povinná a často jsem ji hlídal. Sbírala na zahradě listí různých barev a ukládala je na chodbě. Dělala výstavku, jak tomu říkala. Včera, když jsem se byl na děti podívat, Amálka se rozběhla a vrhla se na mě. Pak si uvědomila, že už je slečna, které táhne na jedenáctý rok, že se musí chovat decentně. Je to legrace, pozorovat, jak se to v ní pere. Honzík s tím nemá starosti. Bylo mu šest a vrhá se na mne ze všech možných úhlů. Já jen musím dávat pozor na brýle.

Dnes je den, kdy jsme recitovali báseň J. V. Svobody, která začínala slovy: „Dnešní den na mne září sedmička v mém kalendáři!“ Jak to bylo dál už netuším. Naštěstí!
V ten den vystřelili z křižníku Aurora údajně na Zimní palác. Křižník, který se nikdy žádné bitvy neúčastnil, stál v té době v doku a mohli tak maximálně střílet slepými náboji. Ale komunisti to prezentovali jako óbr bitvu. Aurora se měla připojit k ruským lodím v bitvě u Cušimi, kde to Rusové parádně projeli a Aurora odtamtud hrdě zdrhla. Podle hesla: nemůžeš-li vyhrát teď, zdrhni, vyhraješ příště! Cestou došlo uhlí. Posádka čekala u afrických břehů, až carský kurýr přiveze peníze! Celý přesun trval víc než rok! Pak se s peripetiemi další roky vracela.
Pak se lodi zmocnila chátra v čele s maličkým syfilitikem. Měla tvořit jádro rudého námořnictva. Ožralá verbež pomordovala na palubě všechny, kdo uměli číst a psát, loď nebyla schopna plavby. A stála zakotvená na Něvě. Za války z ní odmontovali děla, která sloužila k obraně Leningradu. Loď byla potopena. Po válce ji vyzdvihli, zgenerálkovali a sloužila jako památník bolševické revoluce. Odhlédneme-li od ideologického nánosu, je to skvěle zachovaný křižník z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Po roce 2014 byl odtažen do Kronštadských loděnic, kde dostal nový trup a prošel celkovou rekonstrukcí. Dnes je zpět na Něvě. A mám dojem, že půjde opět do války, když Rusům ubývají ta bojová plavidla…

K výročí bolševické revoluce se váže jeden vtip: „Lenin se ve skutečnosti jmenoval Uljanov, Stalin Džugašvili a říjnová revoluce byla v listopadu! A tak je to tam se vším!“