Známí mají syna. Je poněkud intelektuálně nesmělý. O to víc narostl. Má dva metry a váží metrák. Našel si místo v chráněné dílně. Krom ohromné síly, kterou ho příroda obdařila, byl i manuálně zručný. Jednoho dne přišel domů, postavil se do obýváku a řekl:
„Mami, já jsem si našel holku!“
„Kristepane, Jeníčku, je ti už dvacet, ale neměl bys to uspěchat! Táto, Jeníček si našel holku! To bude malér, jestli budou mít spolu děti!“
„A odkud je to děvče, chlapče?“
„Od nás z práce, já ji přivedu v neděli na oběd, ano?“
A přivedl! Byla stejně jako on duševně nesmělá, trochu zadrhávala v řeči. Ale jsou to lidé a nedá se jim v životě bránit. Ptali jsme se doktora v ústavu, kam Jeníček jednou měsíčně chodil, co se stane, jestli budou mít spolu děti.
„Mám dojem, hraničící s jistotu, že to budou opět poněkud opoždění jedinci. Rozhodně to nebude žádná Karlova universita. Ale můžeme dát Jeníčkovi nějaké medikamenty, které utlumí jeho sexuální apetit.“
Smířili jsme se s tím, že si náš obr našel děvče. Ostatně, byl hodný, nebyl agresivní. Snažil se pomáhat. I sousedům. Co mu pánbůh nedal do hlavy, to mu dal na muskulatuře.
„Mami, mohl bych jet s Alenkou na chatu? Odvezete nás tam?“
Snažili jsme se mu to rozmluvit, ale on si to uložil do svých dvou mozkových závitů a trval na tom.
„Nu což, prášky bere, tak je tam holt odvezeme, ať si užijí, také mají nárok na život!“
„Jeníčku, dobrá, sbalte si věci a pojedeme zítra. Ale slib nám, že budeš každé dvě hodiny volat, že jste v pořádku. Slibuješ?
„Ano maminko, slibuji. A to máme volat i v noci, to se nevyspíme?“
„Ale ne, jen přes den, hlupáčku!“
„Tak jo, budu volat a kdyby k něčemu došlo, přijedete pro nás, že jo?“
„To víš, že jo!“
A tak jsme je odvezli na naši chalupu u Železné rudy. Vyložili jsme jim tam zásoby a manžel jim zapnul topení. Jeli jsme domů a měli divný pocit, že to nemůže skončit dobře.
„Neboj se, Jeníček je sice zpomalený, ale je hodný a elektrické topení je automatické. V krbu topit nebudou, aspoň doufám.“
Skutečně, Jeníček každý den volal, že všechno v pořádku. Že chodí na procházky a jak je tam krásně. To vydrželo pět dní. Pak se odmlčel a mobil nezvedal. Začala jsem mít strach. Manžel se vrátil z práce a ptal se mě, jak se mají mladí.
„Netuším, nevolají a mobil nezvedají, měli bychom tam jet. A zjistit, co se děje.“
Byl sice už večer a na Šumavu je to kus cesty, ale oblékli jsme se a vyrazili směr Klatovy, Železná ruda. Když jsme se přehoupli přes kopec a sjížděli k naší chatě, zůstali jsme s pusou dokořán. Před chatou blikala auta naší policie, německé policie, hasičů a sanitky. V sanitce seděl pár německých trpaslíků, čili lidí malého vzrůstu. Popíjeli čaj. U chaty se nad policajty tyčil Jeníček. Když mě viděl, rozrazil policajty a vrhnul se k nám.
„Maminko, my jsme nic neudělali. Našli jsme v lese tady ty skřítky, asi zabloudili. Tak jsem je vzal každého do podpaždí a chlácholil jsem je, že se o ně postaráme. Oni na nás mluvili nějakou řečí skřítků. U nás jsme je dali do sklepa, aby se jim něco nestalo a Alenka jim šla vařit kašičku, aby se napapali. Že jo Alenko?“
Alenka se jen tupě usmívala a hrnek s krupicovou kaší měla v ruce a dávala policajtům ochutnat.
„Je dobrá, s medem, to je pro naše skřítky! Oni mají takovou kouzelnou krabičku a tou na nás pozvali tady ty pány, kteří se na nás zlobí. A my jsme mysleli, jak si budeme hrát!“
Manžel šel k sanitce, aby se Němcům za chování syna omluvil. Kupodivu se docela dobře bavili. Nakonec si i vzali kašičku! Policajti jen kroutili hlavou, ale pak se začali smát, když viděli, jak Jeníček před nimi klečí, pláče a hladí je.
„Tak se mějte krásně a vy na ně dávejte pozor!“
Zdravotníci přikyvovali a odvezli je zpět do Německa.
„Paní, co s tím budeme dělat?“
„Asi nic, Schroderovi řekli, ať to smeteme ze stolu. Máte tady české pivo? Máte, tak to vezmeme jako protiúčet a zapomeneme na to.“
„No, my bychom si také vzali a přejeme dobrou noc!“
Všichni odjeli a my jsme si oddechli, že to takhle dopadlo.