Protože mám ve stovkách fotografií nepořádek, čili bordel, snažím se dát obrázkům nějaký řád. Tak se stane, že narazím na fotky, o kterých ani netuším, že jsem je kdy dělal. Anebo na obrázky, při kterých se zasním a vzpomínám, jaké to bylo ten den skvělé.
Každým rokem děláme akci nepečeného pečiva. Což je zdánlivě protimluv: nepečené - pečené. Ale není. To, co děláme léta, jsou rumové koule, vosí hnízda a Karlík a továrna na čokoládu. Posledně jmenované cukroví má vskutku podivný název, ale věřte, že se z něj stal náš hit Vánoc. A vzniklo fakt náhodou, spíš jako nouzovka. Měli jsme hotová vosí hnízda i koule a zbyla miska krému. Co s ním? Vyhodit? Takovou dobrotu? Krém zbyl protože původní se srazil, a tak jsme vyrobili nový a bylo ho moc.
„Co kdybychom tím slepili dětské piškoty?“
„No dobře, ale je tady ještě čokoláda. Zuzano, můžeš jí rozpustit ještě víc? Budeme do toho máčet ty piškoty!“
Todor dostal nápad, že do krému by se měl dát rum. Aby „to mohly i děti“! Takovou pitomost řekla kdysi Jana a od té doby se to traduje. I stalo se.
Honza s Todorem mazali piškoty krémem a Petr je máčel do čokolády.
„My jsme vlastně takový Karlík a továrna na čokoládu!“
A jméno bylo na světě! Bratranec Todor měl přítelkyni, která je velmi intelektuálně nesmělá. To je ještě mírně řečeno. Ona je blbá, ale strašně! Když jsme tak seděli po vykonané práci u táců s cukrovím, někdo zabušil na dveře. Kdo to je?
„To je Jana, máme po srandě!“
„Naopak, ta teprve nastane.“
„Ahoj, ty jsi nakonec přišla?“
„Chtěla jsem vás vidět. Co jste dělali?“
Todor jí vysvětlil, co jsme dělali a nabídl jí sklenku vaječného koňaku, který také vyrábíme.
„Jen stopečku, abych neměla špičku! Cože jste to dělali? Karlíka a továrnu na čokoládu? Co to je? Mohu ochutnat, to jsem nikdy neslyšela!“
„Děláme to už deset let, ale ta paměť! Zatracené stáří! Honzo, můžeš Janě přinést vzoreček, prosím?“
Ten rok jsme udělali krém trochu moc řídký. Asi moc rumu, nebo co! Tak Petr s Honzou vymysleli zlepšení a slepené piškoty propíchli párátkem a Todor to celé namočil do čokolády. Až to v chladu ztuhne, párátko se vyndá.
„Jé, to jsem nikdy neviděla! Mohu ochutnat?“ A strčila do pusy tuto „jednohubku“.
Todor chytil párátko, které jí čouhalo z pusy a vytáhl ho se slovy: „To se nejí!“
„Aha! A proč Karlík a továrna na čokoládu?“
„Protože my jsme Karlík a on je továrna na čokoládu!“
Koukal jsem, jak ty dva mozkové závity šrotují a podle výrazu tváře bych řekl, že to stejně nepochopila.
Výroba vaječňáku je obřad fyzicky náročný. Fyzicky, protože se do kuchyňky nacpe blender (já), oddělovač žloutků (Honza), příprava směsi (Todor a Petr). Na to vše dohlíží Amálka.
Když byla malá, tak to bylo snadné, ale teď je velká a tak, aby se vešla, po kuchyňské lince chodí a všem do všeho kecá (radí).
„Je to moc slabé! Musíte přidat rum!“
„Amy, tys to ochutnávala? Přijde Barneverent a odvede tě!“
„Nevím, co to je, ale ten koňak je pro malé děti!“
I upravili jsme koňak dle přání mladé dámy. Když děti odešly spát, dohadovali jsme se, jestli to opravdu ochutnala, nebo ne. Vlastně je to jedno. Tento týden budeme v pátek opět „péct/nepéct“. Bohužel, letos prvně bez Todora. Ten nás navždy opustil, ale jistě bude duchem přítomen! Narazil jsem na loňské fotky a pohled na smějícího se bratrance ve mně vyvolal tyto vzpomínky.
