Kousek od mého domu je dětské hřiště Okrouhlík. Na začátku dvacátého století tam byla viniční usedlost. Malá. Časem zanikla a jak se v dvacátých létech dvacátého století prodávaly stavební parcely vzniklé z původních vinic, zůstalo tam volné místo s troskami bývalé usedlosti. Z té se tam dochovala pouze barokní socha. Město Košíře v čele se starostou Hlaváčkem rozhodlo, že v místě usedlosti bude zřízeno dětské hřiště. Z původních vinic jsou tam dodnes přírodní terasy, které působí velmi romanticky.
Za mého dětství jsme tam chodili ze školy. Řvali jsme, lítali a houpali se na houpačkách. Houpačky představovaly dvě dřevěné lavice proti sobě, zavěšené na dřevěné konstrukci připomínající domeček. Střed hřiště tvořil prašný písečný plácek. V zimě se změnil v kluziště. Správce odhrnul sníh na stranu a plochu poléval vodou. Tím vytvořil mantinely a kluziště.
Okrouhlík se s časem měnil. Hřiště zůstalo. Ze šaten se stalo komunistické agitační středisko, kde se odehrávaly tak zvané volby. V mezidobí tam měli bolševici schůze. Ale hřiště zůstalo! Učili jsme se tam kouřit, popíjelo se tam čůčo a večer po setmění jsme tam osahávali spolužačky. Kouřit jsem se nikdy nenaučil, osahávat holky a popíjet ano. I když s popíjením jsem to měl špatné, v době nejostřejších tréninků jsem měl žloutenku. Po té následovala přísná dieta. Takže jsem jenom vedl silné „chlapské“ řeči. Nicméně jsem si nepřipadal odstrčený. Prsa Máni Čochnařové a Jany Kotkové mne neminula.

Léta plynula. Ségra má dva syny. Když byli mladí, tak jsem s nimi chodil na Okrouhlík. Pak s mým Honzou.
Po roce 1990 Okrouhlík kupodivu nekoupili lupiči jménem developeři. Ale Praha 5 hřiště modernizovala. Přibyla spousta atrakcí. Dnes tam chodím s Amálkou a s Honzíkem. Jsou tam atrakce na kterých je vidět, jak děti rostou. Tam, kde jsem jim ještě před časem musel pomáhat, dnes lezou jako opice.
Několikrát mne dohlížející maminky říkaly, jak je fajn, že tady udělali takové krásné hřiště.
„Paní, to hřiště tady bylo od nepaměti. Před šedesáti léty jsem se tady učil kouřit! Ale chybí tu jedna důležitá věc: neprodávají tady chleba s hořčicí!“
„Chleba s hořčicí? To je dobrota?“
Mladá maminka netušila, že všeliké balené hnusy s krásnými barevnými obrázky kvalitou ani chutí nedosahují na čerstvý chléb s plnotučnou hořčicí.

Kdysi dávno se ptali našich umělců na jejich nejoblíbenější jídla. Mladí a hloupí mleli cosi o krevetách a cizokrajné kuchyni. Zpěvák Karel Kahovec se zeptal redaktora, jestli tu otázku myslí vážně.
„Samozřejmě!“
„Když mám volno a chci vypustit páru, vezmu si bágl, dám si do něj „postýlku“ (skládací vařič na tuhý líh), kus chleba, láhev vody, ešus a konzervu leča s moravskou klobásou a vejci!“
Kahovce jsem měl vždycky rád, ale tím u mne stoupl v ceně! Ne, že bych měl něco proti krevetám a jiným mořským potvorám, hojně jsem je pojídal, když jsem pracoval v Thajsku. Protože tam neměli „Lečo s moravskou klobásou a vejci“! Kde jsem pracoval, tam jsem jedl místní kuchyň. Největším zklamáním byla Francie. Nejen, že tam neměli lečo, ale v Beauvais se místní gastronomie scvrkla na pizzu, čínu a kebab. Francouzská kuchyně existuje už jen ve filmech.

Lečo s moravskou klobásou a s vejci: neznám nic lepšího! Po devadesátém roce to byl úzký profil. Pak se tato božská mana objevila v konzervách Hamé. Umím vařit a rád vařím, ale chuti té konzervy nikdy nedosáhnu! A tak když jsem doma sám a chci si dopřád gastronomický ráj, otevřu si konzervu a užívám si!