Miluji Vánoce. Ani ne kvůli dárkům, ale hlavně pro tu nádhernou atmosféru. Jednou jsem musel být na svátky v Anglii. Byl jsem v rodině našeho šéfpilota. Abych se cítil jako doma, vyzvedl mne z hotelu. Má čtyři dcery, tehdy to byly děti. V jejich rozlehlém domě to nádherně vonělo. Holky mi neustále podstrojovaly, protože věděly, že v Praze mám syna Honzíka a strašně se mi po něm stýská. I když na mě byli všichni hodní, doma je doma! Nesouhlasím s Werichem, že doma je člověk tam, kde si pověsí klobouk. Asi protože jsem nikdy nenosil klobouk.

Uběhlo mnoho let a dodnes si na Vánoce s Rogerem voláme. Dodnes vzpomínám na krocana, christmas pudding a jiné nepoživatiny. Mnoho let, ani nevím už kolik, pro mne začínají Vánoce výrobou vosích hnízd, rumových koulí, Karlíka a továrny na čokoládu a samozřejmě vaječného koňaku. To proběhlo včera. Odpoledne začala poletovat „vločka kalamitka“ a večer už to byla nádhera. Letos v našem ustáleném týmu nahradil mého skvělého bratrance Todora kamarád Renda. Byl trochu překvapen, že v mé minikuchyňce chodí děti po lince, protože by se tam jinak nevešly.
Byla to opět náramná zábava. Do gastronomických orgií zvaných raclette jezdil Honzík s mašinkou, která kouří a houká. Když mu byla odebrána, jezdil s ohromným požárnickým autem, které sice nekouří, zato stříká! Voda byla odebrána. Po večeři se dámy pustily do vosích hnízd. My jsme na závěr pracovního večera dělali Karlíka a továrnu na čokoládu.
„Možná, že jsem dala do toho krému moc rumu! Ale je dobrý!“
„Zuzano, rumu není nikdy dost, jídlo musí mít chuť a není-li to chilli, rum je taky dobrej!“
Ochutnal jsem krém a fakt měl říz. Vzali jsme dětské piškoty a začali jsme je natírat krémem a spojovat. Pak Zuzana přinesla rozehřátou čokoládu. Došlo k procesu namáčení. Nevím, jestli Petr, nebo Honza dostali šílený nápad polít černou olivu čokoládou. Mělo to zvláštní chuť. A tak jsme udělali pár „Karlosů“, řeckých Karlíků. Dali jsme to ochutnat Zuzaně. Ta vyprskla:
„Ježíši, co je to za hnus?“
„To je oblíbená řecká pochoutka!“
Upustili jsme od této inovace a zůstali jsme u tradice.

Vloni jsme se vraceli odkudsi a v naší slepé ulici se slavil advent. Rodiny s malými dětmi vytáhly stoly na chodník, svařovalo se víno, grog a pro děti horká čokoláda a nealkoholický grog. Na ohýnku se pekly buřty. Do toho děti malovaly na asfalt, lítaly a řvaly. Mezi nimi se proplétali štěkající psi. Všude světelné girlandy a blikající světýlka. Nádhera! Všechno to organizovaly dvě mladé maminky. Byl jsem z toho dojatý. Připomnělo mi to mé časy v Brooklynu, kdy Italové v sobotu zavřeli jednu ulici a tam slavili, popíjeli, jedli a tancovali.
„Adélo, budete letos zase slavit? Rádi bychom se přidali, byla to náramná zábava, byla to krása!“
„Rádi bychom na první advent udělali rozsvěcení stromečku, přišli byste?“
„Hloupá otázka, určitě!“

Dostali jsme do schránky nádhernou pozvánku se sobíky, kteří měli místo nosů nalepené červené knoflíky. Nikdo netušil, že vánoční atmosféra bude podpořena vločkou kalamitkou a že naše ulice bude nádherně zapadaná. Sníh tlumil všechny zvuky a dodával večeru jistou majestnátnost.
Seděli jsme zachumláni do dek a pozorovali řádící děti, byla to nádhera. V šest večer děti odpočítaly rozsvícení stromku. Až jsem z toho byl dojatý. Takovou nádhernou vánoční atmosféru vyčarovali mladí lidé od nás z ulice a já jim za to moc děkuji!