Vánoce definitivně skončily. Je vždy smutné loučení se stromečkem. Letos se mi opět povedl. Byl jako vždy trochu křivý. Ale já, díky plotýnkám, nejsem také jako svíce. Ale jako nazdobený to byl krasavec. Za mého dětství jsme měli stromeček až do stropu. Výběr stromů byl minimální. Většinou to byly smrčky. A ty jak známo opadávají. Moderní stojan s nádrží na vodu byl na úrovni představy letu na měsíc, čili pustá fantazie. Když už byl pokoj plný jehličí, máma rozhodla, že musí stromeček pryč. Přinesla krabice na ozdoby a my jsme se ségrou sundávali opatrně koule a jiné ozdoby. Tehdy byly všechny skleněné. Plastové čínské tady, zaplaťpánbůh, nebyly. Nakonec po rodičovské kontrole, zda na stromku opravdu nic nezbylo, jsme stromek vynesli na balkon. Na zahradě nikdo nebyl a tak jsme ho slavnostně s výkřikem: „Varuj dušu na dolině!“ hodili dolů. Tam už ležel stromek od tety a náš přistál vedle. Po dopadu se oddělil zbytek jehličí od stromku. Pak jsme je rozřezali a spálili.

Když jsem odstrojoval předevčírem stromeček, zjistil jsem, že Honzík zaparkoval některá autíčka z mé sbírky kolem stromku, respektive za stromkem, aby nebyla vidět. Proč zrovna ta určitá autíčka?
„Dědo, to je jednoduché. Já dělím autíčka na modely a autíčka. S modely si nesmím hrát a tak jsem je dal ke stromečku. Autíčka si beru na hraní.“
„Honzíku, víš, že žádná autíčka si nesmíš brát, kromě autíček z hrací poličky.“
Je fakt, že se ke starým angličákům chová slušně a Corgi se mu nelíbí, protože to jsou staré náklaďáky a dvoupatrové autobusy. Upřímně, v jeho věku šesti let, bych asi těžko pochopil, že některá autíčka jsou na hraní a některá ne. Jsou to prostě autíčka. Musím, ale říct, že loni přišel a povídá:
„Dědo, já jsem ti přinesl autíčko, které máš ve skutečnosti.“
A podal mi model Jaguara XK8 od Matchboxu. Dostal od táty celou sadu a tam bylo ix káčko. Táta mu řekl, že to je to zelené auto, co má děda.

Musel jsem utřít prach. Každé letadlo, každé autíčko. Je to práce na celý den. Nejhorší je, když do toho ještě svítí sluníčko. To jsou vidět i pavučiny. Učili jsme se, že pavouci jsou užiteční, protože žerou mouchy. U mne žijí v symbioze, pavučiny jsou všude a jak se oteplí, mouchy vesele létají, pavouků nedbají. Jak říkal můj adoptivní otec, když jsem mu po adopci řekl, jestli nevadí, že je syn o deset let starší, než otec:
„Ta příroda je v hrozným stavu!“
A to bylo dávno před green dealem a před šílenou Gretou. To bylo v době, kdy jsme spolu létali do Kanady a do New Yorku, kouřili doutníky a zpívali písně proti trudnomyslnosti. Až nás musely letušky okřiknout, že doutníky jsou cítit až do bussinesu a že strašně řveme. Na druhou stranu je třeba říct, že nám osmihodinový let uběhl velmi rychle. Jo to bývaly časy!

Když letušky večer na pokoji předváděly nové lodičky a šatičky, zeptaly se mě neprozřetelně, co jsem si koupil. Skočil jsem na pokoj a přinesl jsem krásný nový alternátor pro mého Chevroleta. Koukaly na to dost nevěřícně.
„Co to je proboha?“
„Alternátor pro mého Chevroleta, přeci! Vy tady hýkáte nad šatičkami a já mám krásný nový stříbrný alternátor a vy na to koukáte dost s odporem. Nechápu!“
Tatínek mávl rukou, podal mi doutník se slovy:
„Zapal si synku, jsou blbé a nevidí tu pravou krásu!“

To všechno už je pryč, jsme všichni důchodci, ale máme krásné vzpomínky!