Byli jsme s tátou na horách v Úpě. Psal se rok 1960 (nebo tak nějak), a máma nám volala, abychom se domů nevraceli, že jsou uhelné prázdniny. Tak jsme si ještě prázdniny protáhli. Na horách v podivné chatě u silnice do Úpy bydlela v polovině původní německá majitelka a druhou polovinu pronajímala jakémusi podniku od kterého jsme tam byli. Na chatě nebyla televize, v údolí by stejně nebyl signál, a tak jsme se bavili sami. Byl tam architekt Kovařík, který hrál pěkně na kytaru. Tak jsme zpívali a pod jeho vedením jsme nacvičovali i scénky. Velmi se věnoval mé sestře, která už měla prsa, ale i na mě byl hodný, i když jsem žádná prsa neměl. I když se ho a dalších umělců uhelné prázdniny netýkaly, zůstali tam solidárně s námi. Měli s sebou skicáře, tužky a pastelky, tak pracovali, jak se dnes říká, home office. Tehdy žádné počítače neexistovaly. Tak se musel vybraný jedinec sebrat a návrhy dovézt do Prahy. Ségra vařila pro všechny a nikdo neprotestoval. Její kuchařské výkony odpovídaly věku, bylo jí dvanáct! Ale majitelka chaty jí chodila pomáhat. Vařila pro šest lidí a pro svého bratra.
„Das ist gut! Saltz und Wasser!“
To se ozývalo z kuchyně. Ségra se od té paní naučila víc německy, než na kurzech poněmčování v Magdeburku. Tady si s tou paní padly do oka a v zimě se stejně na Landštejn jet nedalo.
Takže, paní Honsová, mrazy tady byly i za mého mládí. I když je to už hodně dávno. Když už jsem dělal na letišti, komunisti měli na všechno číselné šifry. Když se v závodním rozhlase ozvalo:
„Heslo dva tisíce, heslo dva tisíce!“
Tak to znamenalo, že bude přistávat Husák (nebo odlétat) a nikdo nesměl stát u okna, chodit po ploše, pozemní agregáty musely být vypnuté. Tak moc se báli mocipáni lásky lidu! Když začal padat sníh, my vyhlásili heslo „raz, dva, tři“, což znamenalo: jeden centimetr sněhu, dva stupně pod nulou a tři prdele starostí.
Jen jedno letadlo nedbalo přísného zákazu „motorového ticha“. Severokorejská dvaašedesátka klidně nahodila motory a odjela na dráhu 31. V tu chvíli sedala SD1 - tj. Husák. Samozřejmě, že dostali povolení k přistání. Když se blížili k dráze, viděl kapitán, že tam stojí letadlo a hlásil to na věž. Protože se Korejci neobtěžovali požádat o povolení k nahození (které by nedostali), tak o nich nikdo nevěděl. Když to nad nimi protáhla vládní mašina, dali tam plný plyn a tradá pryč. Protože letěli z Prahy na východ, nehrozilo narušení západního vzdušného prostoru, tak jim sdělili, že se musí okamžitě vrátit zpět do Prahy. Protože korejská mašina byla také vládní a ta si mohla dělat v Koreji, co chtěla, pokračovala klidně směrem na Moskvu.
„
Neuposlechnete-li příkazu k návratu, budete sestřeleni.“
Tomu už rozuměli a tak se otočili a vraceli se zpět do Prahy. Tady na ně už čekal autobus z ambasády. Mám dojem, že je už nikdo nikdy neviděl.
Jo mráz a sníh! Jak miluji letadlo Boeing 747, byla chvíle, že jsem ho upřímně nenáviděl:
Padal sníh. Letadlo se muselo celé ostříkat proti námraze a zbavit sněhu. Jumbo je opravdu velké letadlo a tak to chvíli trvá. Když kluci z odmrazování hlásili, že je hotovo, kapitán mi do sluchátek řekl, že se letiště zavřelo, protože se musí uklidit dráhy. Takhle se to opakovalo třikrát, než se konečně letadlo pohnulo na start. Seděl jsem ve vánici schoulený před příďovým podvozkem. Byla mi zima a celá ta sranda trvala skoro dvě hodiny. Kapitán mi do sluchátek řekl:
„Je tam dole zima? Je? My tady máme teplo! A uvařili jsme si kafe a s mlékem!“
„Jsem zmrzlý jako pes a kdybyste nebyli tak vysoko, tak bych seděl s vámi, vy dobráci!“
Posádka byla americká a byla fajn, akorát si ze mě dělala srandu.
A tak jsem si trochu zavzpomínal na zimu a na mládí!
