Za mého mládí koncem padesátých let, stávala stodevadesátka Mercedes na dvoře jeslí v Klamovce. Byla černá a krásná. Komu patřila a jak se sem v tu ponurou dobu dostala, ví Bůh. Stejně jaký byl její osud. Jesle už dávno neexistují a barokní dům, kde později sídlilo OPBH, od demolice zachránil kdosi, kdo měl zbytek zdravého rozumu a potřebný vliv a dům nechal zrekonstruovat. Dnes v něm sídlí klub mládeže s různými kroužky a je tam také divadlo. Chtěl jsem tam udělat křest své knihy Vzpomínky z druhého kopce, která pojednává o mém dospívání na Smíchově. Knihu jsem ilustroval fotkami, které jsem udělal ještě než bolševci zbourali staré domy na Plzeňské. Připadalo mi případné udělat křest toho díla v místech, kde vzniklo. Vedení klubu souhlasilo. Ovšem s podmínkou, že se zde nebudou popíjet alkoholické nápoje. Křest bez bublin? To je blbost! Tak jsem to udělal v nedaleké restauraci Klamovka. Tam nikomu alkoholické nápoje nevadily. Kupodivu!
Miluji tuto část Prahy. I když se ledacos změnilo a ne vždy k lepšímu. Pod skvělým dětským hřištěm Okrouhlík byl přes ulici parčík s požární nádrží. Tam jsme se chodili koupat. Byl to betonový bazén a hasiči tam měnili vodu, takže nekvetla. Kochal jsem se poprsím Ivany Kleinové, neb jsem ji miloval. Mám dojem, že to dodnes netuší. A také dnes bych se nejspíš nekochal.
Na Silvestra jsme tam chodili s Jardou Vlčkem, který býval otužilcem. 25. 12. pravidelně plaval přes Vltavu. A poslední den v roce si vzal župan, sekyru na led a láhev rumu a šel se koupat. Dnes tvrdí, že pil jen karibský rum, protože má prý alergii na bramborový líh. Určitě pil karibský, to jo! Havana club stál tehdy 110 Kč a tuzemák 32,50 Kč. Cestou k nádrži jsme řvali: „Kudy teče, tudy léčí!“ a mohutně jsme si přihýbali. Abychom byli zdraví. Dalším oblíbeným heslem bylo: „Kam nechodí rum, chodí lékař.“
Bazén zasypali, park zrušili a v rámci ozeleňování Prahy 5 tam developeři nastavěli další baráky. Domy budou mít prima sklepy. Původně tam byl protiletadlový kryt. Poměrně rozlehlý. My jsme si tam chodili hrát. Až jednou tam někdo našel mrtvolu a vchod do krytu zasypali. Doufám, že nějakého pitomce nenapadne zrušit i park Klamovka. Je jen 300 let starý.
Vrátím se ke starému Mercedesu. Netuším, kam lidé stále spěchají. Jedu a najednou mě vítězoslavně předjede stříbrný Superb (dříve Octavia). Řidič se na mne pohrdlivě podívá, případně baba, která sedí vedle. Na dalších světlech zase stojím vedle nich. Když se to opakuje třikrát, magor protočí kola, protože on musí být první. Když má štěstí a netrefí nějaké auto, další křižovatku projede na červenou. Protože strašně spěchá. A hlavně jeho Superb (Octavia) je přeci nejlepší na světě. Já si jedu podle předpisů a protože jsem chudý, nemám ani na střechu, jak říká Zuzana. Zato mám pod kapotou osmiválec s 350 koňmi, který na rozdíl od koncernových tříválců, umí zařvat a protáčí kola ještě při devadesáti. Ale proč bych to dělal? Jsem starý, nikam nespěchám a užívám si. Doby, kdy jsem měl dojem, že se musím předvádět, jsou ty tam. To jsem byl mladý a blbý.
Nevím, kam lidé stále spěchají. Už moudrý Komenský pronesl nesmrtelnou větu, že spěch toliko pro hovado dobrý jest. Pamatuji si, jak za starých časů létaly dvaašedesátky v létě do Burgasu. Máma s tátou klusali po ploše noční Ruzyně. Pak vběhli do letadla. Máma zabrala sedadla v přední kabině a táta v zadní. Zbytek cestujících stál a čekal, až se ti pitomci svolají a sednou si vedle sebe. Jednou dostal Pepa Klimša strašný nápad. S vážným obličejem šel ke spěchajícím koupákům a zařval: „Prosím vás, pospěšte si, posledních deset bude stát!“ A cestující vzali letadlo útokem a málem ho převrhli. Při tom letenek bylo prodáno samozřejmě jen na počet sedaček.
Venku padá déšť se sněhem. Já sedím v ušáku v teple a koukám se ven. Je mi dobře.