Když jsem zestárnul, přestal jsem chodit na koledu. Záměrně nepíšu „když u mne skončila puberta“. Moje moudrá maminka mi totiž řekla, že až u mě skončí puberta, půjdu rovnou do důchodu. Měla ta dáma pravdu!
Poprvé jsem zjistil, že se Velikonoce dají slavit i jinak, než sedět na kopci nad naším domem a loupat vajíčka na tvrdo a vést chlapácké řeči. Můj syn začal slavit Velikonoce na vesnici, kde se narodila a vyrostla má tehdejší žena. Rozdíl mezi pražskou oslavou a vesnickou je asi takový jako rozdíl mezi návsí a Václavákem. Neměl jsem to tam rád, necítil jsem se tam dobře a nerad jsem tam jezdil. Nesnášel jsem se s tchánem.
Oslava Velikonoc na této vesnici spočívala v tom, že nalévali kořalku malým klukům a pak se bavili o tom, jak se čí synek opil a co dělal.
Nejdůležitější bylo opít „pražáčka“, mého syna. Neuvěřitelně mne naštvali, když mi večer v hospodě vyprávěli, jak se můj destiletý syn opil a jak padal a blábolil. Hrozně se divili, když jsem je seřval, že jsou kreténi. Prostě jiný svět!
Nijak Velikonoce neprožívám. Opět jsem se začal radovat z těchto svátků, když jsme Amálce a Honzíkovi poschovávali vajíčka a zajíčky na zahradě. Děti běhaly po zahradě, a když našly nějaký poklad, zavolaly a naparáděná Amálka měla košíček, kam to ukládaly. Pak jsem uvařil oběd a oni se pustily do kuřete na paprice, jejich nejoblíbenějšího jídla . Vzpomněl jsem si na dementní oslavu na vesnici. Tady to byla krása a všichni jsme si to užili.
Letos a vlastně i vloni byly na druhé straně zeměkoule a hrozně se mi po nich stýská. Asi to tak má být. Za našich časů jsme mohli akorát do NDR a do Bulharska. I do země komunistům nejsvětější musel mít člověk pozvání! Žádná z těchto zemí mne dodnes neláká. V Rusku mají sice skvělé a zajímavé letecké muzeum v Moninu, ale to jsem už viděl a jinak mě tam nic netáhne. V Polsku mne okradli a v NDR jsem měl projít poněmčením a skončilo to tak, že jeden rok si pro nás přijela máma a vzala nás na sever k moři a po druhé jsme ujeli do Prahy a potom na milovaný Landštejn. V životě jsem neviděl špinavější zem, než bylo východní Německo. Prý pořádkumilovní Němci! V šedesátých létech byl i tady všeobecný zmar a apatie, ale tolik špíny, jako jsem zažil v Magdeburku, jsem nikde jinde neviděl.
Magdeburk byl vůbec divné město. Města obecně vznikala kolem tržiště a rozrůstala se. Měla většinou nějaký geometrický střed. Ale soudruzi v NDR se rozhodli, že je nová doba a že je zapotřebí skoncovat se starými pořádky. Když jim osmá letecká armáda města vyklidila, nepostavili po válce repliky starého města, na to neměli peníze. A tak postavili skleněné a betonové hrůzy bez ladu a skladu. Muselo být nějaké hlavní náměstí, aby mohli slavit komunistické svátky a kynout šťastnému lidu. Jenže to nové náměstí postavili úplně jinde, než bylo původně. A geometrie ulic byla také zcela jiná. Tam, kde bulváry končily, začínaly původní ulice, úzké a špinavé. Někdy i do pravého úhlu proti „modernímu hnusu“.
V šedesátých létech jsem jezdil po českých luzích a hájích. Všechna města i vesnice měla nějaký střed a odtamtud se rozrůstala. Samozřejmě nesměly chybět odporné kultůráky, betonové krabice, hyzdící okolí. A dodnes hyzdí a jsou většinou z ekonomických důvodů nepoužitelné. Kdysi za bolševika mi hrdě můj tchán ukazoval v kultůráku v Kozárovicích naaranžovaný krmelec, kde byly vystaveny ceny do tomboly. Bylo to skoro stejné jako v Hoří má panenko. Krmelec „vkusně“ nazdoben chvojím a tam tlačenky, kus divočáka, salámy atd. Koukl jsem se na ten kýč zblízka a viděl jsem, že za krmelcem souloží dva mladí. I zeptal jsem se, zda pohlavní styk s tou dívkou je první cena a tchán se rozzuřil a vyhnal ty zamilované chudáky. Asi to nebyla první cena, dodnes nevím a tápu.
Jak říkám, letos mi tady chyběli trpaslíci, je s nimi sranda a miluji je. To je ta nejlepší oslava Velikonoc!
