Od roku 1970, konkrétně prvního května, pardon druhého, prvního byl Svátek práce, jsem začal pracovat na letišti. Jako mechanik jsem opravoval letadla. Prošel jsem všemi provozy. Nastoupil jsem na generálních opravách letadel Avia 14, pak jsem jako nespolehlivý byl přeložen do motorárny, kde jsem rozebíral motory pro generální opravy. Sešla se tam skvělá parta nestraníků a vyhozených komunistů, kteří neschvalovali vpád Rusáků v srpnu 1968. Jak říkám, slušní lidé. Zatímco na postech mechaniků na dálkových linkách se rozhořel nelítostný boj udavačů, my byli v klidu. My jsme na žádnou stanici v New Yorku, nebo Montralu nemohli, tak nám všichni dali pokoj. Od nás se už hlouběji nemohlo. Takže jsme nemuseli do prvomájových průvodů, na bolševické schůze a ani jsme neměli denní politické pětiminutovky. Kdo by chodil do nejšpinavějšího provozu na letišti? Byla tam naopak náramná legrace.

Jednou jsem ráno přišel do šatny a tam byla parta řvoucích neznámých lidí, která vyhazovala ze skříněk věci na zem. Do špinavých montérek kopali. Kamarádi na to koukali, jak jim rabují skříňky a kupodivu se usmívali. Když vyházeli i mou skříňku, divil jsem se dobré náladě kolegů.
„Však on vás ten smích přejde, my na to přijdeme!“
„A na co?“
„Včera někdo té svini Křikavovi ukradl samopal, když se sprchoval!“
Soudruh Křikava byl šéf komunistických SA, čili milic. V srpnových dnech nosil s sebou všude samopal, i do kantýny. Když se šel sprchovat, pověsil samopal na skříňku. Když se vrátil, samopal tam nebyl. Fízlové vyšetřovali a vyšetřovali, řvali na nás, ale nic nevyšetřili. Samopal zmizel.
Až jednou přišel poštou balíček na místní oddělení VB (policie). A v balíčku, světe div se, rozebraný samopal. Podle vyraženého čísla zjistili, že je ze skladu milic na letišti. A že to je zbraň soudruha Křikavy. Kupodivu z toho měl průšvih a konečně přestal řvát, že takové jako jsem já, budou soudruzi věšet. Bylo mi dvacet a získal jsem tak pevný a neochvějný vztah k vládě a straně a obecně i k milicionářům.
Odešel jsem z motorárny ke Slovairu, kde jsem nastoupil na letadla L 200 Morava a později na L 410. Práce to byla skvělá a parta ještě lepší. Pak jsem se dostal zpět k ČSA. Odskočil jsem si na šestnáct let k British Airways.

V roce 2013 jsem byl odejit. To, co vypadalo jako osobní tragédie, se změnilo na nejkrásnější roky mého života. Odjel jsem do ciziny a nastal pro mne ráj na zemi. Krásná práce, krásná letadla a výborní lidé a bylo jedno, ve které zemi to bylo. Ale stále jsem sledoval, jak Aerolinie jdou do háje. Bylo mi to líto, strávil jsem tam kus života. Pod vedením klaunů Tvrdíka, Lašáka, Dvořáka a Moreelese Aerolinie spěly k neodvratnému konci. Lašák, který o sobě tvrdil, že je krizovým manažerem, skutečně všechny podniky, které vedl, přivedl do krize. Nakonec i lahůdkářství Na zlatém kříži, které si koupil za uspořené peníze, letos zkrachovalo. Po padesáti létech! Dvořák si nechal vyplatit odměnu sto padesát miliónů za privatizaci letiště, která vůbec neproběhla. Jsou to pašáci!
A třetí nejstarší letecká společnost České aerolinie má jen dvě letadla. Dokonce Airbus A 320 OK-I00 byl nakonec zapůjčen společnosti Transat Canada, kde ho nabourali a tak nelétá.
Mám dojem, že sto první narozeniny v říjnu 2024 už společnost ČSA neoslaví.