Několikrát jsem se ve vzpomínkách zmiňoval o knížce Pavla Naumana Pohádky o mašinkách. Byla to má nejoblíbenější dětská knížka. Četl jsem z ní před spaním Amálce a stejně tak i Honzíkovi. Dneska je už Amálka jedenáctiletá slečna, ale stejně si večer vleze k bráškovi do postele a poslouchá pohádky, které zná nazpaměť. Nádherné ilustrace Kamila Lhotáka doplňují tuto knížku. Čmáranice umělce, který maloval mašinky pro večerníček, svědčí o tom, že onen umělec neměl na rozdíl od Lhotáka, ani ponětí o tom, jak vypadá a funguje parní lokomotiva.

Když jsem byl v Amálčině věku, chodil jsem s babičkou na lávku přes Smíchovské nádraží koukat se na vláčky. Babička se odebrala do nádražní restaurace na kávu a já čekal, až pojede „kouřivka“, abych se mohl nadechnout nádherné vůně kouře z parního stroje.
„Kouřivky“ vozily vlaky na Smíchov a dál na Hlavní nádraží je tahaly elektrické lokomotivy. Staré parní lokomotivy měly vysoké komíny s lapačem jisker. To byly „kloboukovky“. Byl jsem tam šťastný a když jsem přišel za babičkou do kavárny, nádherně jsem smrděl kouřem a byl jsem celý od sazí. Babička, která mne normálně milovala, nechtěla, abych kazil její image paní doktorové a odtáhla mne na tramvaj číslo 4 a jeli jsme k Andělu na devítku. Ta nás dovezla pod Klamovku a odtamtud jsme museli vystoupat k nám do kopců. Dnes bych to už nevyšel! Ale babička cupitala s kabelkou a táhla za sebou smradlavého mouřenína.

Nakonec jsem se rozhodl pro letadla, která jsem pak dělal celý život a která miluji. Ale vláčky mám stále rád. A tak jezdím po muzeích a výstavách lokomotiv. Nádherné je nádraží Prosek. Cože, takové nádraží neexistuje? To tedy existuje! Z bývalé sídlištní prádelny udělala parta nadšenců ohromnou krajinu v měřítku 1:43. Krajina je obehnána plexisklem, ale pro děti tam jsou stoličky, aby dobře viděly. Je to nádhera a výborný nápad. Bohužel veřejnosti je to přístupné jen sporadicky. Byl jsem tam dvakrát a vždy jsem si to užil.

Další krásné krajinky jsou v Pečkách. Otevřeno je vždy první víkend v měsíci. Je to klubovna místního klubu železničních modelářů.

Celé tyto vzpomínky píši, protože jsem byl v depozitáři NTM v Chomutově. Nevím, jestli tam je ještě jiná pamětihodnost. Ale ten depozitář stojí za to. Dvě rotundy plné lokomotiv! Můj devadesátiletý kamarád mi říkal, že se tam musíme podívat. Že tam byl a že to tam je úžasné. Konečně jsme se tam vypravili. A musím říct, že to byl nádherný návrat do dětství. Lokomotivy sice nejsou zatopené, neteče z nich voda, neodfukují si páru, ale jsou nádherné.
Když jsem tam viděl dvě „kloboukovky“ vedle sebe, sedl jsem si na lavičku a vzpomínal na své úžasné dětství. Na babičku, nádraží a kouřivky. Seděl jsem a přiznám se, že mi zvlhly oči. Nikdo mě nerušil, seděl jsem tam s „mými“ kouřivkami a bylo mi dobře. Mistr Lhoták se tam na mne odněkud díval. Neviděl jsem ho, ale určitě tam byl.
Špatně se mi chodí, bolí mne nohy, ale tady jsem se šoural kolem krásných mašin, které voněly svou typickou směsí oleje a uhlí. A nějak jsem na nohy zapomněl. Když má člověk něco tak krásného před očima, přestane vnímat všechno ostatní.

Stará parta na Jihočeské úzkokolejce pořádala akci „veselý vláček“. Parní mašinka odvezla kamarády úzkokolejky do stanice Hůrka. Ve skladišti se tančilo a popíjelo a na louce jsme měli postavené stany. Já jsem si vzal jídlo a pití na peron a koukal na nádhernou „maletku“ U47, parní mašinku (1907), která tam přivezla vlak. Za ní byl rybník. Byla to nádhera. Nikdo tam nebyl, mašinka oddechovala a kouřila.
„Ty s nimi nepiješ?“
„Ne, tohle je pravá krása!“
„Maletka“ je dnes uložená v Chomutově. A je stále krásná!

Tak jsem strávil nádhernou sobotu s mašinami a mým dětstvím.