Tina Turner, Janis Joplin, Mahalia Jackson, to byly neznámé a bezvýznamné zpěvačky. Ale taková Ivetka, to byla hvězda! Netuším, co zpívala, čím se proslavila. Krom afér. Připomíná mi současné hvězdy bulváru. Nevím čím se vlastně živí Agáta Hanychová, krom toho, že se tahá s bohatými a poněkud omezenými muži, kteří jako dárci spermatu jí později jako alimenty, darují i část majetku. A Agáta putuje dál, aby očesala dalšího. Když ochabuje zájem bulváru, maminka Žilková, druhdy dobrá herečka, předhodí z rodinné střídačky další dcerunku Kordulku. Jak jsem tak koukal na tu nebohou dívku, myslím si, že by její maminka měla napřed investovat do očaře, aby jí opravil silnou šilhavost. I když herec Marty Feldman se právě touto oční vadou proslavil. A to neměl dlouhé nohy, jako mladá Žilková.
Doufám, že orgie kolem Bartošové už konečně skončí. Když už jsme u českého popíku: proč se ani zdaleka nevěnuje tolik místa zpěvačkám, které zpívat umí, jako je Rottrová, Špinarová a další? Naprostá nula je všude a dvakrát! Inu: hezoučká a blboučká.
V šedesátých a sedmdesátých létech jsem v Mladém světě a později i v televizi sledoval pěveckou soutěž Eurovize. Byla to jedna z mála možností slyšet něco jiného, než Vondráčkovou, Gotta, Simonovou s Chladilem, Urbánkovou, Laufra a Olympic. Prostě Stranou schválené umělce. Když Milan Kysela dostal první desky Beatles a Rolling Stones, soutěž Eurovize pro mne přestala existovat. Nastoupili Flamengo, Matadors a Beat festival. Po vpádu Rusáků opět přišla šeď a nuda. Ale my měli Sonet Duo a spoustu pásků dobré i horší kvality a oficiální hudbu jsme neposlouchali. Takže nám utekl i Michal David a jeho kolotočové sračky.
Udělali jsme si svou zónu. Chodili jsme do Mostecké k Lebislavovi, kde se tančilo, kouřilo a popíjelo. Z dob Mostecké mám dvě neuvěřitelné vzpomínky:
Letěl jsem služebně do Toulouse a měli jsme tam jeden den volna. Dohodli jsme se s posádkou, že se zajedeme podívat do města. Hotel byl na letišti a tak jsme si zavolali taxi. Sedli jsme do auta. Řidička se na mne podívala a rozzářila se:
„Honzo, je to možné? Jsi to ty? Dámy to byl panečku milovník, co my jsme se nablbli v Mostecké. Ty jsi měl sestru, měla takové divné jméno. Jo, Márinka se jmenovala.“
„Sestru Márinku ještě stále mám a mejdany v Mostecké jsou minulostí. Bohužel.“
Byl jsem si jistý, že jsem tu paní v životě neviděl. Ale ona řídila a pokračovala:
„Dámy, chlapa poznáte podle toho, jak líbá a to Honza fakt umí!“
Červenal jsem se a lámal jsem si hlavu, jak ta paní mohla před třiceti léty vypadat. Dojeli jsme do města. Bylo prvního května a místní socani pořádali orgie a střed města byl pro auta uzavřen.
„Já vás tady musím vysadit, dál nemohu.“
„Kolik jsme dlužni?“
„Ty nic, já jsem ráda, že jsem tě po tolika létech opět viděla! Ta cesta je dárek k Prvnímu máji!“
„Honzo, to ale budeme muset hlásit tvé ženě! To není jen tak!“
„Jeli jste zadarmo, nebo ne? Tak buďte rády. Ale já tu paní opravdu neznám, nebo si ji nepamatuji. Ale skutečně jsme chodili do Mostecké a skutečně mám sestru Márinku.“
A druhá zkušenost? Byl jsem se Zuzanou ve Vídni u její kamarádky. Má manžela veterináře. Spali jsme u nich. Večer se pán domu vrátil z práce.
„To je můj manžel Mario.“
Mário se rozzářil a vrhnul se ke mně:
„To snad není možné, jsi to ty? Trochu jsi ztloustl, ale vypadáš furt stejně!“
Na Mária se pamatuji dobře. Už ve dvaceti byl šedovlasý výrazný typ. Kde se tehdy vzal v Praze, netuším. Zuzana i Markéta byly poněkud zaskočené. Bylo to krásné setkání, plné vzpomínek.
A tak doufám, že vzpomínky na svět, ve kterém jsem vyrůstal já, zcela překryly oficiálně vnucovanou kulturu. Dnes nám bulvár, který nahradil komunistické kulturtragery. vnucuje jakousi pěvkyni, která na Eurocontestu nepokročila do finále a jejíž jméno jsem v životě neslyšel. Nebo Elisabeth Kopeckou, či Olgu Lounovou. Neskutečné blbky! Bůh nás ochraňuj!