Psal jsem o neskutečné slátanině „Let duchů“. Škoda papíru a úsilí to přeložit a vydat. Autor té knihy mně byl neznámý a rád na jeho veledíla zapomenu. Ovšem teď jsem dostal knihu od světoznámého brazilského spisovatele Paola Coelha „Čarodějka z Portobella“. Intelektuálové nejspíš hýkají a slintají nad hlubokými myšlenkami autora. Téměř jsem tu knihu přečetl. Pak jsem ji odhodil. Kniha pojednává o geniální cikánce nalezené v rumunském sirotčinci libanonskými rodiči. Celá rodina utekla před občanskou válkou do Velké Británie, kde se otec díky své pracovitosti vyšvihl mezi bohaté a dceři dal to nejlepší vzdělání. Ta se rozhodla pátrat po svých biologických rodičích, až se dostala do Rumunska. Mezi tím se díky své genialitě stala veleúspěšnou manažerkou velké banky. Byla poslána do Egypta, aby tam pozvedla místní pobočku. Což učinila. Ale mezitím si jí všiml bohatý emír, který obchodoval s pozemky. A tak se z ní stala velmi úspěšná realitní makléřka. Jak jinak, je geniální. V poušti se naučí od negramotného beduina číst písmo z písku(!). Krom toho se dostává do transu hudbou a v tom transu vymýšlí ty geniální věci.
Nakonec se setká v Transylvánii se svou matkou, negramotnou cikánkou. Ta jí předá moudrost jejího lidu. Knihu jsem dál nedočetl, neměl jsem dostatek sil. Skončila v knihobudce. Třeba se najde nějaký intelektuál a knihu si s chutí přečte. Ostatně, četl jsem recenze a tam všichni jásali, jaký skvělý plod sklidili koupí této knihy. Je to fakt neuvěřitelná slátanina.
Kdysi jsem si s chutí přečetl knihu od Jonase Johansona „Stoletý stařík, který vyskočil z okna a zmizel“. Knížka, ač velmi nepravděpodobná, byla čtivá. Tentýž autor ovšem napsal také knížku „Analfabetka“. O geniální analfabetce z Jižní Afriky, která ač negramotná, je jak jinak, geniální. Kniha mne naštvala, protože autor po úspěchu „staříka“ na stejné kopyto nasadil trochu jiný děj. A opět sukces!
Taková věc mne otráví. Dokonce nakladatelství Albatros tyto knihy prodávalo v jednom přebalu.
Nejsem intelektuál. Chvilku jsem se za něj považoval v pubertě. Navštěvoval jsem kino náročného diváka. Tam se mnou odmítla chodit kamarádka Kateřina, která si také myslela, že je inťoš. Bylo to po zhlédnutí filmu Theorema od Pasoliniho. Bylo to, kterak Bůh sestoupil na zem v podobě spolužáka jednoho člena bohaté italské rodiny. Tam strávil prázdniny a se všemi se tam vyspal, včetně tatínka. A všem z toho jeblo. Služebná se dokonce vznášela nad rodným domem (vařili jí odvar z kopřiv, protože blouznila). Asi trpěla nadměrnou plynatostí… Dočetl jsem se, že to měla být alegorie na dotýkání Bohem v prohnilém kapitalismu. Když jsme vycházeli z kina, prohlásil jsem, že to bylo o přísloví „Host do domu, hůl do ruky“. A bylo po intelektuálnu. Někdo z vycházejících diváků to slyšel, neb jsem to řekl nahlas, a zavrčel, že jsem debil.
Prozradím vám, že po neúspěchu knížky od Coelho jsem si vzal knížku od mého oblíbeného autora Arthura Ransoma „Trosečníci z Vlaštovky“. Zuzana ji přinesla pro Amálku. Mám všechny knížky od tohoto autora. Jsou to příběhy dětí, které prožívají prázdniny v Jezerním kraji v Anglii. Ty děti skutečně existovaly a Lake distrikt je nádherná oblast. Dnes bohužel nacpaná kempy a turisty. V době, kdy to autor psal, byla tato krajina ne pustá, ale lidí tam bylo daleko méně. Všechny jeho knihy miluji. V původním českém vydání byly knížky ilustrovány Kamilem Lhotákem. Když jsem pracoval v Anglii, šel v televizi seriál inspirovaný těmito knížkami. Jaké bylo mé zklamání, když filmoví hrdinové vypadali úplně jinak, než na Lhotákových ilustracích. To mně neměli dělat! To je stejné, jako když jsem se nedávno koukal v Eghamu na Vraždy v Midsomeru a inspektor Barnaby měl úplně jiný hlas, než v naší televizi! To, že nemluvil česky mi nevadilo, ale ten hlas ano!
Jak vidíte, nejsem intelektuál a skončil jsem u dětských knížek!