Pracoval jsem dva roky ve venkovské hospodě. Měl jsem tu „čest“ poznat propastné rozdíly mezi chováním a myšlením lidí z malého města či vesnice a lidmi z Prahy. Zuzana se mnohokrát se mnou názorově střetla, když se jednalo o film či seriál z vesnického prostředí. Neopouštěla Hanspaulku. A tak ví prd. Myslím třeba Okresní přebor. Tam scénárista a režisér měli naprosto přesně odpozorované typy lidí z vesnice. Vesničko má středisková, která vznikla za komunistů, je proti skutečnosti velmi laskavá. Na vesnici si lidé závidí i počasí na pohřbu. Je znám bonmot: „Ten má krásný pohřeb, ten se uměl narodit!“
Dovolte příklad. Ve vesnické hospodě všichni plácali po ramenou místního úspěšného podnikatele.
„Chlapi, co si dáte?“
„Ballantinku!“
„Tak jim nalej dvacet panáků, prosím!“
„Kdepak Jarda, ten na peníze nekouká, holt je to frajer!“
Vidláci, kteří do té doby pili rum nebo zelenou a po výplatě Jagermaistera - ale jen jednoho panáka. Jak to platil Jarda, tak jedině whisky. Ale nedej bože, když Jarda šel na záchod:
„Co si o sobě myslí, pan podnikatel? Že se z jeho whisky posereme? Holt se musí nad nás povyšovat.“
Já jsem tam vařil a má žena byla ve výčepu. Když byla tancovačka, hasičský bál nebo myslivecký ples, bylo to přesně jako v divadelní hře Naši furianti. Napsal ji Ladislav Stroupežnický v roce 1887. Ale děj, až na malé odchylky, je platný dodnes. Na naší vesnici se nezměnilo vůbec nic. Závist, furianství a lezení do zadku tomu, kdo má moc. Tchán dělal za komunistů starostu. Všichni mu podlézali. Na plesech mu poroučeli panáky, plácali ho po zádech: „Kdepak, to je náš tajemník (tehdejší název starosty)!“
Když padl bolševik, padl i tchán. Přestal být i předsedou mysliveckého sdružení. Měl metr šedesát a nemohl se s tím smířit a nebyl sto to pochopit. Když zemřel, na jeho pohřbu to bylo stejné jako na pohřbu syna pana továrníka ve francouzském filmu Pán ze společnosti. Za rakví šli lidé, kteří plakali a tchýni tiskli ruku se slovy, že tady mohl ještě padesát let být. Čím dál od rakve, tím víc se měnil názor na něj: „Byl to debil, zaplaťpánbůh, že šel k čertu!“
Hospoda, kde se konal kar, byla plná. Protože tam bylo pití a guláš zadarmo.
A úplně stejně v Praze soudruh Babiš propadl, ale venkov mu tleskal!
Tak se stalo, že soudruh Babiš se svou ekipou zvítězil. Jeho zaměstnanci jsou šťastni. Budou se válet za velké peníze v Bruselu. Nikdo z nich neumí anglicky, všichni mají nějaký škraloup a jejich jedinou kvalifikací je dokonalá anální speleologie. To je jediná podmínka, kterou si klade jejich šéf a majitel. Paní, která vypadá, jako že zrovna zavřela střelnici a šla Babišovi lézt do zadku, už byla i ministrem. Ta bude mít jediný úkol: pohlídat dotace, aby šly tím správným směrem, tj. Agrofertu.
Pan doktor Hubálek řekl kdysi, že v každém národě je 80 procent idiotů. Pane doktore, měl jste bohužel pravdu.