Kdysi mi ukazoval člověk, který jistý čas patřil do mé rodiny, hrdě zámek v Zalužanech. Tam v přízemí na parketách chovali jezedáci prasata.
„Vyhnali jsme pány! Teď tady vládneme my!“
Zámek patřil naposledy Václavu Biskupovi ze Žbonína. V roce 1949 byli tito nenávidění feudálové vyhnáni a inteligentní nositelé nového řádu ho věnovali jezedákům. A utlačovaný lid s IQ na hranici debility, tam nastěhoval prasata! Na vykládané parkety! V osmdesátých létech někdo, kdo měl IQ vyšší než datum, rozhodl, že prasata půjdou do vepřína do Let a zámek nákladem mnoha miliónů zachrání. Dnes je nádhernou barokní památkou. Byla navrácena potomkům Václava Biskupa v roce 1990. To byl ten dobrý příklad. A můj syn se tam ženil…
Když jsme se potulovali minulý týden po jihočeském kraji, navštívili jsme ohromný barokní zámek Uherčice. V televizi jde krásný pořad, který se tuším jmenuje Skryté skvosty. Herec Jaroslav Plesl provází diváky po zachráněných hradech a zámcích. Sám občas pracuje jako kastelán ve Vranově nad Dyjí. Historie je u herce, a ještě k tomu úspěšného, zvláštní koníček. Pořad Skryté skvosty je úžasný a člověk se dozví o zapomenutých památkách neuvěřitelné podrobnosti.
Když už měla Zuzana dost starých aut v muzeu, rozhodli jsme se Uherčice navštívit. Už samotná cesta tam je zážitek. Nádherná silnice. Máte dojem, že jedete parkem. Silnice s minimálním provozem v této části naší země jsou opravdu určeny na projížďku. Nespěchat a jen se kochat. Když člověk přejede na rakouskou stranu, ráz krajiny se změní. Chybí remízky a lesíky a všude jsou obdělávaná pole. Z naší strany díky železné oponě se v pohraničí žádná obří pole nekonala a po zaniklých obcích zůstaly na pomyslné návsi rybníčky a vzrostlé duby u někdejších domů. To je snad jediný kladný výsledek bolševického strachu z diverzantů. Ti se snažili dostat se odtud a nikoliv sem a nebyli to diverzanti, nýbrž lidé toužící po svobodě.
Kdy vznikl zámek, původně tvrz Uherčice, nikdo neví. První zmínka je z roku 1312. Po husitských válkách městečko zpustlo a poprvé i tvrz. Ta pak byla přestavěna na barokní zámek. Je to ohromný komplex budov ve velkém parku.
Posledním majitelem byl Ital Octavián Coallto. Tomu byl zámek protiprávně zabaven. Coallto se soudil, protože nebyl Němec a neměl s fašisty nic do činění a zámek mu byl vrácen. Ale 20. 2. 1946 mu byl zámek opět odebrán. Octavián Coallto se odstěhoval na rodinné sídlo v severní Itálii. Jeho potomci se s naším státem soudili a vysoudili 30 tisíc korun!
Státní správa se o zámek příkladně starala. Nastěhovali se tam jezedáci, vojáci, ba i padlé ženy. V podstatě se o barokní skvost nikdo nestaral. Když spadla jedna ze dvou věží, rozhodl se MNV Jihlava, že zámek zbourá. Naštěstí šli komunisti do háje dříve, než se jim to povedlo. Současná kastelánka si vzala za své, že zámek zachrání. Je to žena bouře, žena lvice a skutečně se jí to začalo dařit. Zámek byl prohlášen národní kulturní památkou. S tím přišly i peníze na jeho opravu. Oprava začala v interiérech. Ovšem až po rekonstrukci střech. Z valné části to financovala Evropská unie. Teď se ještě musí dodělat omítky a exteriéry. Je to nádhera! Jen nechápu, kde sehnali empírové zařízení zámku, předpokládám, že armáda by ho zdevastovala. Ani jinak skvělá průvodkyně to s určitostí nevěděla.
Odjížděli jsme ze zámku se skvělým pocitem, že když se někdo zapře, dokáže vyrvat takovou krásu ze spárů smrti! Ještě poznámka: u zámku je restaurace, kde majitelka je velice fešná, ale kuchař neumí vařit, škoda.
