Jo, to taková Alice Nellis natočí první klapku nějakého svého eposu a už se o tom píše jako o kultovním filmu, i když ho nikdo neviděl. Nevím, jak to dělá. Asi má dobré známé v branži.
Ne, že bych byl úplný troglodyt. Miloval jsem film Zvětšenina (Blow up). Chtěl jsem vypadat jako David Hemmings. A mít jeho ateliér a fotoaparáty. Ateliér jsem nikdy neměl a Hasselblada také ne. Nikona F1 jsem měl, ale v Pardubicích na leteckém dnu mi ho někdo ukradl. Nebylo mi dáno. Když jsem se s Davidem Hemmingsem osobně sešel, zjistil jsem, že jsme si konečně podobní. Bylo to pár týdnů před jeho smrtí. Nebyl štíhlý krasavec, ale byl to obtloustlý dědula s neostříhaným obočím a la Brežněv. Konečně se mi to povedlo, ne já jeho napodobil, ale on mne!
Miloval jsem Monicu Vitti. Krásná žena! Krom tetralogie Zatmění, Červená pustina, Noc a Dobrodružství ještě hrála ve skvělém filmu Dívka s pistolí. Hrála samozřejmě i v dalších filmech, ale ty si nepamatuji.
Monicu Vitti mně silně připomínala česká herečka Marie Drahokoupilová. Díky filmu Flirt se slečnou Stříbrnou jsem se do ní zamiloval. Monica Vitti zemřela v roce 2022. Marie Drahokoupilová by se asi divila, jaký fešák ji miloval. Vlastně má láska stále trvá. Stále trvá i to, že ona to neví. Myslím, že ji toho šoku ušetřím. Můj kamarád Zdeněk, muzikant a loutkoherec z divadla Drak, mě jednou vzal k ní na Vinohrady. A já jsem jen čuměl, nikdy jsem neviděl tak krásnou ženu!
„Zavři hubu a přestaň se tvářit jako debil! Já jsem s ní chodil do školy a musel jsem se na ni koukat furt. I šunka se přejí!“
Takže jsem byl na dosah svého idolu a bylo mi to houby platné.
Před Monicou Vitti a Marií Drahokoupilovou jsem ještě miloval Jean Seberg. Pamatuji si ji z komedie Myš, která řvala. Díky ní jsem film viděl stokrát. Netušil jsem, že tato křehká nakrátko ostříhaná blondýnka je na tvrdých drogách, a že skončila svůj život předávkováním na ulici. Smutný osud krasavice.
Ale nebyl jsem zamilován jen do hereček. V roce 1962 bylo v Praze mistrovství světa v krasobruslení. Bylo mi dvanáct a já jsem se beznadějně zamiloval do nizozemské krasobruslařky Sjoukje Dijkstra. Největší a nejtěžší krasobruslařky. Tehdy jsem zjistil, že krasobruslaři jsou ubytovaní v hotelu Jalta. I rozhodl jsem se, že na svůj idol před hotelem počkám. Otec kamaráda byl šéfkuchařem v tomto hotelu, a tak mi zjistil, kdy bych ji tam mohl nejspíš potkat. Vzal jsem si nejlepší kalhoty a čistou košili a jel na Václavák. A dočkal jsem se! Před hotelem zastavil mikrobus Čedoku a z něj vystoupila má láska, má bohyně. Možná, že se budete divit, prošla kolem mne a vůbec si mě nevšimla! Jako bych neexistoval. Mně bylo dvanáct a jí dvacet, to není takový věkový rozdíl, ne? Letos, aniž by tušila, kdo na ni tenkrát čekal před hotelem, zemřela!
Mám já to s těmi ženami smůlu! Do Zuzany jsem se zamiloval, když mě bylo čtrnáct. Bylo to na Landštejně. Její bratr Pavel, když jsem se mu já blbec svěřil, že miluji Zuzanu (nezaměňovat s mou partnerkou stejného jména), vykulil oči a řekl památnou větu: „Ségru? To ses snad pomátl, ne? Vždyť je blbá!“
Inu bratr! Ale nakonec, když jí bylo šedesát, jsem jí to řekl. Potkali jsme se úplně náhodou v Dejvicích, kde bydlela. Byla stále krásná!
„Proč jsi mi to tenkrát neřekl, proč se to musím dozvědět až teď? Až potkám bráchu, hned mu vynadám, jakou partii mi zkazil!“
A tak jsme spolu začali chodit na víno. Krásně se s ní povídalo. Bohužel, ani tady mi pšenka nepokvete. Zlá nemoc mi ji vzala. Zuzana vlastně byla služebně mou nejstarší milenkou: od čtrnácti až do smrti!